Summer Camp China Program

Zápisky z deníku

Jmenuju se Veronika a je mi 22. Studuju VŠE a taky moc ráda cestuju. Ve svém cestovatelském deníku jsem si zatím odškrtla země na jihu a severuEvropy, severní Afriku, Kanadu a Kubu. Před časem jsem začala studovat čínštinu a tak jsem se rozhodla konfrontovat teorii s praxí a trochu prozkoumat východní kulturu. Vyzbrojena obsáhlým průvodcem a značnou dávkou entuziasmu jsem připravena na cestu : )

05.07.2007

V Guangzhou

V pátek jsem poslední státnicí úspěšně zakončila bakalářské studium, o víkendu jsem si zabalila kufr a v pondělí vyrazila směr Čína-Guangzhou. Byla to taková rychlost, že jsem ani nestačila dostat cestovní horečku!

Po dlouhém a nudném letu a odevzdání hned tří příletových formulářů, jsem se vydala hledat zástupce Summer Camp China programu, který mě měl vyzdvednout z letiště. Jen jsem vystrčila hlavu ze dveří příletové haly, hned na mě někdo křičel jménem. Pak jsem si uvědomila, že na mě museli být připraveni z fotek z prihlášky do programu a tak naše setkání proběhlo příjemně a bez jakýchkoli komplikací. Něco malo přes hodinku jsem strávila cestou mikrobusem do města, kde se koná úvodní týdenní soustředění. Představovala jsem si něco víc v přírodě, ale je to obrovský komplex budov s velkým cetrálním hřištěm. Zatím postupně přijíždějí ostatní budoucí "taboroví vedoucí" ze všech možných koutu světa. Už dorazili zástupci z Anglie, USA, Maďarska a moje maličkost z Čech samozřejmě.

Co se týče jídla, nemůžu si stěžovat. Ani náhodou se to nedá srovnavat s tzv. čínskými restauracemi u nás. Učím se jíst s hůlkama a myslim, že už jsem udělala docela pokroky, a tak hlady rozhodně neumřu.

V rámci našeho studia čínštiny, bydlí každý cizinec na pokoji s Číňanem. Jsou to studenti pedagogické fakulty a pocházejí většinou z Honkongu. Trochu nezvyklé pro nás cizince jsou postele. Jsou tvrdé jako prkno. Je to docela změna, ale dá se.

Zatím jsme společně s našimi místními spolubydlícími vyrazili do obchodu a vypadali jsme asi trošku srandovně a zmateně. Pořád se vyptáváme a všemu divíme, jako třeba co že je ta divná věc a jestli se to fakt jí. Já osobně se nebojím ochutnat téměř cokoli.

Co se týče počasí, tak se určitě vyplatí mít u sebe pořád deštník. Z ničeho nic totiž začne hrozně pršet a bez deštníku není šance zůstat suchá. Jinak je kolem 30 stupňů a poměrně vysoká vlhkost vzduchu.



09.07.2007

Ni hao z Číny!

Téměř všichni jsme se už sžili se zdejším podnebím, tedy až na pár vyjímek, které nedokáží přežít bez klimatizovaného prostředí s teplotou staženou tak na 15 stupňů. To vedro a vysoká vlhkost vzduchu je ale tvrdý oříšek pro všechny. Požitek ze sprchy trvá tak 10 minut a pak už je zase vedro.

Máme program na celý den a rozhodně se nenudíme. Začínáme ráno v 7:30, kdy si jdeme zaběhat (ano v tom horku ) a pak se pouštíme do cvičení kung fu pod odborným vedením místního mistra! A pak hurá na snídani! A co že to máme dobrého? Rýži na všechny způsoby, toustový chléb, sójové mléko, zelenu a ovoce. No docela změna oproti naší tradiční české snídani, ale třeba takové čerstvé lichi bych zavedla i u nás! Jenže v Čechách se většinou dá koupit pouze v plechovce, a když je k dostání čersté, je i pěkně drahé.

Po snídani máme chvilku na přesun na studijní aktivity. Učíme se, jak upoutat pozornost dětí, jaké používat hry pro menší i větší skupinky, učíme se písničky, které s nimi budeme zpívat. Už si připravujeme naše vystoupení na závěrečnou ceremonii pro rodiče táborových dětí. Dokonce tam předvedeme i naši kung fu sestavu!

Člověku z toho hraní pěkně vyhládne :, takže spěcháme na oběd. No a co že to máme? Hádáte dobře - rýži! Následují odpolední aktivity, které většinou končíme lekcí čínštiny. A to už je tak půl desáté a někdy i později! Všichni jsme utahaní jako koťaťa. Někteří z nás ovšem potřebují k životu i kvalitní noční vyžití, takže si program protáhnou do pozdních nočních hodin, což ovšem ráno neunikne pozornosti našeho mistra kung fu, který nám pak vytýká, že do cvičení nedáváme dostatek energie!

Také už jsme měli lekci kaligrafie a snažili se něco napsat. Nebyla to taková katastrofa, jak jsem si myslela! Když i učitel kaligrafie správně přečetl, co jsem napsala, je to známka toho, že to bylo při nejmenším hodně blízko správnému tvaru.

Také už máme za sebou první celodenní výlet do města Guangzhou. Byli jsme rozděleni do skupinek po čtyřech, včetně čínského studenta. Vyzkoušeli jsme i metro. Bylo krásné a neuvěřitelné čisté. To bude ale tím, že je staré asi rok. Kromě toho mají pěkné automaty na žetony pro vstup do metra.

Navštívili jsme nějaké památky a zároveň jsme si nemohli nevšimnout "městských" kontrastů, když hned vedle velmi luxusní čtvrti soukromých rezidencí, objevíte chudičké baráčky akorát na zhroucení, ve kterých vesele žijí jejich skromní obyvatelé.

Ale největší zážitek byl oběd! Vyzkoušeli jsme věci, které jsem v životě neviděla. Nic nebylo vysloveně hnusné, ale řekněme, že některé ty laskominy asi nikdy nebudou patřit k mým oblíbeným. Ikdyž jak se říká, nikdy neříkej nikdy!

No a samozřejmě jsme si nemohli odpustit návśtěvu pár obchodů. Koupila jsem si kabelku, ostatní nějaké oblečení a dárky domů.

Celý den jsme zakončili vyjížkou po řece, zasloužená hodina a půl relaxace. Ale bylo se na co dívat! Tolika neónů snad nemají ani v Las Vegas! Bylo to trošku kýčovité, ale i tak jsme si udělali řádnou fotodokumentaci. Odjížděli jsme v 10 večer a byli jsme téměř mrtví. V nohách jsme přece jen měli pár kilometrů, ale za to jsme si odváželi spoustu zajímavých zážitků!



15.07.2007

V Changsha

Minulý pátek jsme úspěšně dokončili pedagogický trénink a prošli si závěrečnou zkouškou ohněm, tedy zabavit děti a udržet jejich pozornost. Nikdo nečekal, že po stanovených 40ti minutách, kterým jsme se napřed smáli, budeme utahaní jako koťaťa a téméř bez hlasu. Naštěstí jsme děti vrátili všechny a vcelku, takže bylo vše v pořádku.

V pátek večer následovala slavnostní večeře v hotelu, kde jsem se téměř přejedla mořskými plody, a pak jsme všichni vyrazili do baru.

V sobotu jsme si pobalili věci, večer vyrazili na nádraží a vydali se nočním vlakem do Changsha. V 7 ráno jsme vystoupili z vlaku a snažili se najít autobus do hotelu. Dříve nás ale našli lidé ze školy, kde budeme pracovat, a pomohli nám s kufry. Po snídani ve škole jsme měli volno a tak jsme spolu s mojí spolubydlící vyrazily na první obhlídku města. Nachodily jsme toho opravdu hodně. Když jsem se snažila domluvit s pouliční prodavačkou na ceně ovoce, přispěchala nám na pomoc jedna čínská rodinka. Jejich dcera mluvila trochu anglicky a tak nám pomohla se domluvit a dohodnout dobrou cenu. Pustili jsme se do řeči a jelikož nastal právě čas oběda, nabídli nám, zda bychom nechtěly zkusit jídlo z místní jídelny. Bylo jasně vidět, že sem příliš cizinců ještě nevkročilo. Po složitém výběru jídla, jsme usedli ke stolu a čekali. Byli jsme upozorněni na to, že toto město je známé svojí pikantní kuchyní. A pikantní je skutečně slabé slovo! Zkusila jsem bezelstně první talíř zeleniny. Papričky, které by upozorňovaly na pálivou chuť, nebyly na první pohled skoro vidět, ale jak jsem zjistila, bylo jich tam opravdu požehnaně. Svým divokým máváním ruky před pusou jsem suveréně bavila celou jídelnu. Tohle místo rozhodně nepatřilo k nejčistším, ale věřím, že tahle pekelná dávka papriček by přemohla snad každého bacila!

Teď odpoledne už máme přidělenou uniformu a také osobního asistenta, který nám bude pomáhat při hodinách s dětmi. Dostali jsme rozvrh na každý den. Máme spoustu přestávek, ale program končí tak kolem 20:30. No uvidíme, co se bude dít zítra.



19.07.2007

v Changsha

Ráno jsme byli všichni připraveni v naší nové uniformě. Dostali jsme bílé kraťasy a červenobílé tričko. Trochu nás ale zarazily velikosti. V Číně je sice všechno hodně v mini vydání, a tak pro nás pro jistotu bylo připraveno oblečení ve velikosti XXXL. Zřejmě se jim zdáme dost tlustí, ale nic se nesmí přehánět! Táborové vedení bylo upřímně překvapeno z toho, že nám kraťasy padají, ale každý si s tím nakonec nějak poradil, vždyť uniforma je přece uniforma!

V kempu bylo necelých 600 dětí. Každý dostal přidělenou třídu po 20 dětech. Já mám na starosti třídu B, což jsou ti nejmladší ve věku 6-7 let. Začali jsme slavnostním nástupem na hřišti, třídy se vyrovnaly do řad a my učitelé stáli v jejich čele. Vždy první v řadě držel vlajku a pak nám ji předal. Do toho hrála hlasitá hudba ve stylu vojenského pochodu, opravdu to mělo patřičný říz.

Pak už jsme se odebrali s našimi novými svěřenci do tříd a naše „škola hrou” doopravdy začala. Sice jsme měli být pouze asistenti učitelů, ale zřejmě jsme na vedení tábora zapůsobili jako ostřílení profíci a tak chod třídy nechali čistě v našich rukou! Každý dostal přiděleného čínského asistenta, který nám měl pomáhat, ale většinou spíš posedávali ve třídách a nudili se. Program táborových aktivit byl rozprostřen do celého dne, od 8:45 ráno až do 8:30 večer, s pauzou na oběd a 3hodinovou odpolední spánkovou siestu.

Večer jsme na ubytovně uspořáli „učitelskou” poradu, seděli jsme a vymýšleli, jak děti zabavit a jaké hry by se jim mohly líbit. Po pár dnech jsme už věděli, jak na to. Ale musím přiznat, že nás to také stálo poměrně dost úsilí, takže po skončení poslední hodiny jsme se těšili už jen na sprchu a postel. Byli mezi námi i tací, kteří ještě večer vyrazili do města za zábavou, ale na druhý den byli unavení a děti jim to svoji neutuchávající energií pěkně vrátily. :-)



25.07.2007

v Changsha

Po našich prvních učitelských zkušenostech jsme začali přemýšlet nad změnou taktiky, a to ve smyslu děti co nejvíce utahat. Při hodinách jsme začali hrát hlavně aktivní pohybové hry, ale dopadlo to tak, že jsme nakonec byli víc unavení my než ony! Ale to pouze některé dny, jelikož na programu byla i spousta dalších aktivit.
Jeden den jsme vyrazili na společný výlet do města, a tak jsme měli příležitost se tu trošku lépe porozhlídnout. Velice oblíbené byly hodiny hudby. Děti dostaly barevné flétny s klapkami. Jejich první hudební pokusy sice byly o uši, ale při druhé hodině už byly schopné na povel učitelky vcelku obstojně zahrát písničku, kterou napsala na tabuli! Děti nám i předvedly hru na tradiční čínské nástroje, což bylo moc zajímavé. I my učitelé jsme se mohli zapojit na hodinách vystřihování, při kterých ze složených listů papíru vystřihováním kousků různých tvarů vznikají krásné obrázky. Moc nám to nešlo, ale o to víc jsme se snažili. :-)
Jeden večer jsme měli „face painting” párty. Škola k této příležitosti pořídila dokonce převleky, takže děti se pořádně vyřádily a moc si párty užily. Moje třída byla za Indiány. Předvedli jsme naučenou písničku a sklidili parádní potlesk.
Poslední táborový den ale už tak veselý nebyl. Došlo na loučení, předávaly se dárky a taky se plakalo, a to i ve vyšších třídách. Na závěrečném slavnostním nástupu jsme dostali kytku a našemu prvnímu čínskému táboru byl konec.

Kemp trval celkem devět dní, ale děti pořád volaly domů. Zřejmě měly zakázané mobily, jelikož u telefonního automatu byla neustále dlouhá fronta. Školní areál měl velké vstupní dveře z mříží. Každý večer tam stáli rodiče a další příbuzní, kteří dětem přinášeli na přilepšenou jídlo, pití a různé laskominy. Docela sranda, kdybych nevěděla, že jsou tu děti vlastně jen na pár dní a je o ně výborně postaráno, asi bych si myslela, že jsou tu zavřené za trest a minimálně na 2 roky! :-)



30.07.2007

V Dongguan

Po nelehkém loučení s dětmi i táborovým personálem jsme se s Hannah z Anglie vypravily vstříc našemu prvnímu většímu dobrodružství. Měly jsme totiž 4 dny na to, abychom se dostaly zpět do Dongguang a tak jsme se rozhodly, že si cestu zpestříme pěkným výletem, který byl sice zaštítěn pečlivou organizací naší táborové asistentky, ale přece jen jsme se měly dostat do oblastí turisty téměř neobjevených. Zamířily jsme do národního parku v Zhangjiajie a pak do Feng Huang.

Na nádraží v Zhangjiajie jsme dorazaly po čtvrté hodině ranní a jelikož by nás v tuto hodinu hotel ještě nepřijal, zamířily jsme podle pokynů naší asistentky do místních lázní. Po pár minutách dohadování (my v angličtině, oni v čínštině), jsme odevzdaly kufry na recepci, dostaly žabky a za doprovodu jedné z lázeňských pracovnic se odebraly do sprch. V převlékárně jsme dostaly slušivé růžové trenky a triko a byly jsme zavedeny do místnosti jak z vystřižené z filmu z budoucnosti! Místnost byla plná pohodlných polohovacích křesel, každé s vlastní malou plazmovou televizí, jak jinak. Zde jsme dospaly předchozí noc a opravdu pěkně si pár hodinek odpočinuly a pak jsme vyrazily taxíkem do hotelu. Náš hotel se nacházel v horách pár kroků od vstupu do národního parku. Bylo to velmi pěkné navíc laciné ubytování (180Kč na noc). Vše samozřejmě zařídila naše asistentka, opravdu nevím co bychom bez ní dělaly. Poštěstilo se nám, že jsme v našem hotelu narazily na jednoho klučinu, který zde pracoval jako poslíček. Učil se anglicky a byl moc rád, že si s námi může popovídat a tak si procvičit angličtinu v praxi. Nabídl se, že nám za to bude dělat průvodce, s čímž jsme rády souhlasily. Nechaly jsme si věci na pokoji a hned jsme vyrazily na průzkum místních „highlights“. První na našem seznamu byla „Dračí jeskyně“. Prohlídka trvala asi 2 hodiny, kdy jsme si jeskyni mohly dosytosti prohlídnout, a zahrnovala i projížďku loďkou po řece protékající jeskyní. Zvláštní bylo, jak vše bylo nasvětleno zářivými neony, což zřejmě mělo ještě dozdobit přírodní krásy jeskyně.

Odpoledne jsme si zakoupily dvoudenní vstupenku do národního parku a vyrazily jsme minibusem k první zastávce. Prošly jsme si vytyčenou trasu a vše poctivě nafotily. V 7 večer se zavíralo a tak jsme vyrazily nazpátek. Na cestě k hotelu jsme byly požádány naším průvodcem, zda bychom se mu nemohly podepsat na triko. Jsme totiž první cizinci, které v životě potkal!

Na druhý den ráno jsme už byly opět na místě činu a tentokrát jsme se vyvezly na nahoru příkrou lanovkou. Stoupaly jsme vysoko až do husté mlhy. Hannah špatně snáší výšky a tak nám cestu zpestřovala zoufalými výkřiky. Nahoře ale na nás čekal úžasný výhled a mnoho nádherných míst k focení. Chvílemi jsme si ale připadaly jako největší atrakce parku my samotné. Jako bílé Evropanky jsme jednoznačně vystupovaly z davu a každý si s námi chtěl udělat aspoň jednu fotku! Odpoledne jsme vyrazily k jezeru Baofeng a vydaly jsme se na projížďku loďkou. A opět jsme se staly „hvězdami“ célého jezera! Posádky kolem proplouvajících loděk málem údivem přepadly přes palubu a snažily se ulovit co nejvíce našich snímků. :-)

Za těch pár dní jsme si ale už na zírání zvykly a tak ochotně pózujeme a zdravíme „Hello“.
Večer jsme už seděly ve vlaku do naší další destinace, Ji Shou. Byly to 2 hodiny cesty vlakem a hodinu taxíkem do vesnice Feng Huang. No vesnice, na čínské poměry asi ano, u nás by se řeklo normální město střední velikosti. Neměly jsme zamluvený hotel, ale řidič taxíku vševědoucně zamířil do postranních uliček a tak jsme na dvě noci skončily v místním útulném hotýlku.
V průvodci jsme se dočetly, že nejlepší způsob, jak místní oblast prozkoumat, je prostě chodit, kde se dá. A tak jsme také učinily. Prochodily jsme co se dalo a viděly zase trochu jinou tvář Číny, než doposud. Opět jsme neunikly okatému zájmu místních obyvatel, kteří se zřejmě s cizinci nesetkávají každý den. My jsme za celou dobu potkaly pouze jednoho.

Bohužel nastal čas odjezdu a my jsme vyrazily nabyté spoustou zážitků zpět na vlakové nádraží. To jsme ještě netušily, že místní trh, který se rozložil na hlavní příjezdové komunikaci do vesnice naruší naše poklidné plány. Řidič autobusu se sice vůbec netrápil divokou jízdou v protisměru, ale i tak cestou nabral zpoždění a my jsme dorazily na nádraží 5minut po plánovaném odjezdu vlaku. Plnou parou vpřed jsme se řítily k nástupišti a divoce ukazovaly lístek pracovnici drah, která ukazovala směrem kamsi nahoru po schodech. Lopotně jsme za sebou táhly naše, v tu chvíli opravdu těžké, kufry, to víte ženské na cestách, ale na nástupišti byla už tabule s naším vlakem odstavená. Nemohly jsme popadnout dech, ale na nějakou tu nadávku jsme se ještě přece jen zmohly. Když se před námi objevil další drážní zaměstnanec a po prohlídce našich jízdenek nás vybídl, abychom si pospíšily. Seběhly jsme o patro níž a pomalu už za jízdy naskakovaly do našeho vlaku do Dongguan. Tak těď jsme měly 19 hodin na to, abychom tohle naše vlakové "vzrůšo" vydýchaly!



05.08.2007

V Dongguan

4denní kemp s předškolními dětmi v Dongguan začal v úterý ráno. Měli jsme pro ně připravené vystoupení, které se jim moc líbilo. Některé malé děti, byly totiž ve věku již od 2 let, se ale ještě nevzpamatovaly ze šoku, že zde byly zanechány svými rodiči nám na pospas a tak smutně pobekávaly.

Každý jsme dostali přidělenou skupinku dětí. Pracovali jsme v týmu učitel-cizinec a místní učitel, který uměl anglicky. Bylo totiž nutné dětem překládat, protože uměly jen pár anglických slov nebo vět, což ale vzhledem k jejich věku byl vcelku potěšitelný fakt.

Náš úkol byl vcelku jednoduchý – děti zabavit. Naštěstí malé děti musí více spát a to pro nás znamenalo dlouhou polední pauzu.
Já měla na starosti děti ve věku kolem 4 let. Jejich největší zábava bylo jednoznačně kreslení na daná témata, jako například oblíbené zvířátko, což ovšem děti vesele ignorovaly. My jsme za chvíli rezignovali s vysvětlováním, hlavně že děti měly o zábavu postaráno. Hráli jsme s nimi i hry venku, ale největším trhákem byl definitivně bublifuk! Po celé budově jsou obrovské klimatizace, které vypadají jako vysoké krabice. Vymyslela jsem si malý zlepšovák. Stála jsem s bublifukem u klimatizace, takže bubliny se vyráběly sami a já nemusela foukat. Děti křičely a běhaly kolem bublin a pokoušely se je chytat. Nikdy bych nevěřila, že mýdlové bubliny doukážou děti tak nadchnout a upoutat jejich pozornost přes 2 hodiny! Pro mě to znamenalo aspoň nenáročné odpoledne. Ale abych pravdu řekla, naše působení na tomto kempu nemělo s výukou angličtiny nic moc společného. Pro děti jsme byly víc opice na hraní, lezení a držení za ruce, než učitelé s autoritou. Občas ale na děti dolehl smutek z odloučení od rodiny a tak se plakalo. Moje třída byla celkem dost statečná, ale ve třídách ještě mladších dětí se plakalo vcelku pravidelně. Myslím, že čínské učitelky, co měly děti na starosti v noci si asi užily bezesných nocí.

Jedno dopoledne jsme se vypravili na výlet do nedalekého dětského centra, kde byly hlavním lákadlem postavičky Teletubies, pak tradičně prolézačky, plno malých míčku, no prostě taková „indoor” Matějská pouť pro malé děti.

Poslední den kempu se sjeli rodiče ve svých nablýskaných luxusních autech, aby viděli, jak jejich dítko zpívá anglickou písničku a předvede malý taneček. Vystoupení jsme secvičili na známou Macarenu, což sklidilo samozřejmě veliký potleskl. Všechno se pak seběhlo tak rychle, najednou se děti rozutekly ke svým rodičům a byly pryč.
Další den dopoledne jsme už měli sbalených svých pět švestek a byli připraveni na naši poslední výzvu: kemp v Nanhai.



11.08.2007

v Nanhai

Tentokrát byl náš další přesun nezvykle krátký. Z Dongguan do Nanhai nám cesta trvala asi hodinku. Komplex školy nás opět překvapil. Byl neskutečně veliký a zároveň poněkud sparťanský. Ubytovali jsme se v pokojích pro studenty. Pokojík nepříliš velkých rozměrů normálně obývá 8 dětí, ale my jsme si mohli užívat toho luxusu, že jsme na pokojích byli pouze po dvou. Ikdyž luxus již zase končil v koupelně, kde tekla pouze studená voda, která byla skutečně hodně studená i přes horko, které venku panovalo. Nicméně člověk si zvykne téměř na vše a tak na konci kempu nám už voda zas tak studená nepřipadala. Snad jen postele byly stále hodně tvrdé a ani čínské přísloví, které tvrdí, že tvrdá postel je dobrá pro tvé kosti, tomu nijak nepomohlo.

První den kempu byl samozřejmě vyhrazen pro uvítání studentů se zahraničními učiteli. To jsme ale ještě netušili, že budeme muset vylézt na pódium před 700 dětí a představit se. Moc se nám po pravdě nechtělo, ale naštěstí jsme to všichni zvládli. Navíc kdo ze sebe vymáčkl sebemenší náznak čínštiny, sklidil obrovský aplaus. Nakonec každý z nás dostal přidělenu třídu, která čítala 55 dětí ve věku kolem 12 let.

Každé ráno jsme snídali ve školní jídelně sami, bez dětí, které už měly snídani dávno za sebou. Chudáci vstávali v 6:00, pak rychle na snídani a následoval trénink sestavy, se kterou mezi sebou soutěží jednotlivé školy. Něco jako Spartakiáda.

Ve třídě byly děti rozděleny na začátečníky a pokročilé. Dopoledne jsme měli 2 hodiny výuky. Po obědě se vždy konala nezbytně nutná siesta. Odpolední lekci jsme trávili většinou na hřišti a hráli různé hry a večer následovala hodina čtení a zpěvu. Nikdy předtím bych nevěřila, že v životě budu zpívat před 55 čínskými dětmi, ale stalo se! Pro udržení rytmu jsme si poklepávali do lavice a to děti naprosto uchvátilo. Mohly totiž dělat „oficiální” rámus a tak je to rozparádilo, že se pořádně opřely i do zpěvu a písničce to dalo úplně nový rozměr!

Ke konci prvního týdne bylo v plánu představení pro rodiče, studenty a přátele školy a tak bylo záhodno, aby zahraniční učitelé něco také předvedli. Po urputném handrkování jsme se shodli na písničce Everybody od Backstreet Boys. Trochu zpěvu a samozřejmě nezbytný taneční doprovod. V osudný večer jsme byli jakžtak smířeni s našimi 5 minutami slávy. Když jsme se ale jen tak mimochodem dozvěděli, že naše publikum čítá něco přes 3000 lidí, trošku znervózněli i otrlejší povahy. Co se ale dalo dělat, byli jsme už v rozjetém vlaku a vyskočit šlo leda na pódium! A tak se i stalo. Předvedli jsme jim, co bylo v našich silách a sklidili bouřlivý potlesk. Musím přiznat, že za tolik naše vystoupení zase nestálo, ale přispělo k tomu asi hlavně to, že jsme byli první skupinka zahraničních učitelů, kteří vůbec kdy na školu zavítali. Potlesk a záře reflektorů ale netrvala dlouho a už jsme museli uvolnit místo dalším účinkujícím, takže nám ten nečekaný úspěch naštěstí ani nestačil zamotat hlavu :-)



17.08.2007

v Nanhai

Druhý týden na školu dorazili vojáci a děti místo nacvičování školní sestavy pravidelně absolvovaly 2 hodiny vojenského výcviku dopoledne a hodinu odpoledne. Učily se správně pochodovat a reagovat na povely! Vojáci měli píšťalky, ale uměli i pořádné zařvat. Dokonce pozorovali děti i ve třídách, teda nic moc příjemného :-(
My jsme s dětmi pro změnu začali nacvičovat program na závěrečný slavnostní večer kempu, ve stylu pěvecké soutěže. Každá třída si měla připravit vystoupení a zazpívat jednu anglickou a jednu čínskou píseň. Dohadování kterou písničku si vybrat a proč trvalo poměrně dost dlouho. Napříč tomu, že čínské děti nějakým záhadným způsobem postrádají smysl pro rytmus, si stejně vybíraly písničky rytmicky velmi složité. V jejich podání to pak vyznělo jak údery kladivem ve stále stejném rytmu. Také jsme museli být obezřetní ke slovům písničky. Čínští učitelé se otřásali už při slovu „love”! Asi si dovedete představit, jak „jednoduché” je vybrat anglickou písničku, kterou děti dokážou zazpívat i vyslovit s textem, který projde u čínských učitelů.
Týden utekl velice rychle a nastal den „D”. Děti byly patřičně nervózní, braly to děsně vážně. Vystoupení byla spíš o psychice než o zpěvu. Sice jsme s dětmi byli na pódiu jako jejich podpora, ale nervozita se přenesla snad i na nás. Moji žáčci si vedli skvěle, ale nakonec jsme v tvrdé konkurenci neobstáli. Tak třeba někdy příště!

Na druhý den se už předávali diplomy, které jsme předešlý den přes hodinu podepisovali. Psali se emaily a telefonní čísla, hojně se fotilo a taky brečelo. Pro děti to bylo většinou poprvé, kdy byly delší dobu mimo domov, navíc s cizinci a tak k nám rychle přilnuly. A i my jsme měli své oblíbence, jak už to tak chodí, a při loučení nám také nebylo lehko.

Děti se pomalu rozprchly do svých domovů, ale za chvíli se opět do školy vrátí a to na dlouhé 3 roky. Je zvláštní, že škola ačkoli je státní, přesto vybírá od rodičů poměrně velké peníze za to, aby sem jejich děti vůbec mohly chodit. Děti jsou většinou dost vystresované, jsou na ně kladeny poměrně vysoké nároky a ve škole platí striktní pravidla. Jako napřiklad dívky s dlouhými vlasy se musely nechat ostříhat, jelikož mytí dlouhých vlasů je časové náročnější a ubírá tedy času na studium! Ovšem všude se najde pár vyvolených, na které se vztahují zvláštní pravidla. Takže dívky zapojené do různých tanečních skupin, či jiných kroužků, si vlasy mohly nechat. Kluci to měli jednoduché, všichni ten samý sestřih bez rozdílu.

Tak a to byl konec našeho čínského kempování! Je zvláštní, když si teď vzpomenu na začátek programu a můj pocit, jaká to bude dlouhá doba, jak nakonec všechno strašně rychle uteklo! Ze začátku jsme si mysleli, že jednotlivé kempy jsou příliš krátké a že by možná bylo lepší mít jeden dlouhý kemp. Když se ale teď ohlídnu za našimi zážitky, jsem ráda, že jsme se mohli podívat na víc míst a potkat se se spoustou zajímavých lidí. Mělo to štávu a švih a ani jsme se nenadáli a máme to i za sebou!
Nyní nastalo loučení nás účastníků programu a i my jsme se rozprchli buď jednotlivě nebo po skupinkách na nádraží a letiště na cestu domů nebo za dalším cestováním.
Naše skupinka ve složení mé osoby, Hannah z Anglie, Berber a Lian z Holandska, vyrazila na průzkum opěvovaných terasovitých polí v provincii Guilin.



19.08.2007

V Guilin

Na druhý den jsme si sbalily všechny věci a vyrazily vstříct našemu cestování! Nejprve jsme se musely dostat z Nanhai do Guangzhou, což byla necelá hodina cesty, a z Guangzhou do Guilin nám vlak vyjížděl v 17:40, takže jsme ani nemusely brzo vstávat. Předpokládaný příjezd do naší cílové stanice byl v 8hodin ráno na druhý den, což se samozřejmě trochu protáhlo, takže jsme dorazily kolem 10. Jen jak jsme vystoupily z vlaku, hned nás odchytila postarší dáma z cestovní agentury. Protože jsme neměly nic rezervovaného, souhlasily jsme, že si necháme představit její rozsáhlou nabídku. Dost nám pomohlo, že jsme měly informace o cenách od jedné z účastnic kempu. Ta zde byla o něco dříve a podělila se s námi o zážitky. Vyzbrojeny informacemi o cenách a o obsahu výletů, jsme se nenechaly jen tak zaskočit ani nadsazenou cenou, tak ani chudým programem. Takže když přišla naše chvíle, spustily jsme, co si představujeme a také za jakou cenu. To ovšem jaksi pobavilo dalšího pracovníka cestovky, zřejmě zevlujícího vedoucího, který se začal našim zřejmě troufalým představám smát. My jsme se ale nedaly a jako zkušené vyjednavačky jsme se začaly odebírat k odchodu. Přitom jsme nezapomněly hlasitě rozebírat, že teď půjdeme do konkurenční cestovky, která nám to dám za poloviční cenu a podobné pohádky. Samozřejmě jsme se nakonec domluvily a ještě nám byl zamluven hotel za lepší cenu.

Dojely jsme do hotelu a měly jsme asi hodinu na vydechnutí před výletem. Po vydatné sprše nám bylo mnohem líp a s připraveným foťákem jsme byly „ready to go”. Vyzvedli nás s mírným zpožděním, ale na to už jsme si za tu dobu v Číně zvykly. Náš minibus s pár dalšími výletníky měl namířeno do Yángshuó. Po určité době jsme dorazili k řece Li a už na nás čekalo plavidlo nevelkých rozměrů. Rychle jsme se nalodily, zabraly lukrativní místečka u oken a už si jen vychutnávaly okolní malebnou scenérii. Většina těch krásných fotek s rybařícími Číňany na pochybných bárkách v ranním oparu pochází právě z řeky Li. Nám chyběl jen ten opar. V honbě za nejlepší fotkou jsme prolezly loď od shora dolů.. Jako praví (bledí) Evropané jsme vytáhly opalovací krémy a vydatně jsme se namazaly, abychom po vylodění nevypadaly jako rajčata. Asi za hodinu a půl jsme dorazili do cíle. Čekalo tam pár aut, ale my jsme byly bez našeho anglicky mluvícího průvodce nějak ztraceny, a tak jsme čekaly jako trubky, kdo se nás teda ujme. Bylo nám za chvíli divné, že se nikdo nehlásí k bílým, tedy automaticky bohatým, turistům. Za chvíli se ale závratnou rychlostí vyřítil malý minibus z postranní prašné uličky. To byla naše spojka! Naskládali jsme se dovnitř a to jsme ještě netušili, jaká divoká jízda nás čeká. Řidič se řítil po úzké silnici jako ostřílení závodník F1 a ani při předjíždění či vyhybaní se překážkám na silnici nepovažoval za nutné zpomalit. Nezbývalo nám, než doufat, že ví, co dělá a touhle trasou nejede poprvé.

Když jsme se šťastně dostali do Yángshuó, tak nám bylo naznačeno, že tady je konečná a teď hybaj ven. Za chvilku už u nás byl jiný průvodce, který si nás přebral a hned zjišťoval, zda máme hlad. No a to jsme měly! Po obědě, který byl v ceně výletu, jsme si šly vypůjčit kola. Na vyjížďku jsme se těšily celý den. V čele pelotonu byl náš průvodce. Byla to docela zajímavá podívaná, on na mopedu a my čtyři za ním na kolech. Projížďka ale byla úchvatná! Sice jsme našemu průvodci dělaly čáru přes časový rozpočet našimi četnými zastávkami na focení, tzv. „picture time”, ale prostě jsme nedokázaly oddolat! Fotily jsem pořád a všechno. Náš nejoblíbenější model byl vodní buvol uvázaný na slabém provázku jako pejsek, spolu s ostatní okouzlující krajinou byl prostě neoddolatelným objektem. Asi po hodině projíždy jsme dojeli k Budhově vodní jeskyni. Jeskyně už jsme v Číně již navštívily, ale tohle byla jiná káva. Po zaplacení vstupného jsme odevzdaly boty u vchosu a mohly jsme si vybrat erární gumové pantofle a stavařskou helmu. Už to byl zajímavý začátek. Hlavním lákadlem jeskyně ale bylo jezírko s bahnem, kde se prý budeme moci i vykoupat. Dostaly jsme mladou průvodkyni a vydaly se napříč jeskyní. Byla to pořádná prolézačka a hned jsme byly celé od bláta. Uličky byly většinou dost těsné a jakoby stvořené pro malé čínské postavy. No nebudu nás nějak omlouvat. Prostě jsme se otřely o každou zeď a každých deset kroků jsme někde narazily hlavou. Protáhly jsme se i tam, kde jsme v to ani nedoufaly. A tak jsme zdárně dorazily k bahnitému jezírku. Řekly jsme si, že když už jsme se dobelhaly sem, tak se i vykoupeme. Doufaly jsme, že nám naše průvodkyně nabídne nějaký bahenní oblek k zapůjčení, ale ta jen kroutila hlavou, že to teda určitě ne. Vyměnily jsme si mezi sebou pár významných pohledů a bylo rozhodnuto. Nikdo jiný tam nebyl a doufaly jsme, že ani nepřijde. A tak se prostě vykoupeme v Evině rouše. Naše průvodkyně nejprve nevěřila, že to uděláme, a koukala dost rozpačitě. Když jsme ale odhodily svršky a vlezly do jezírka, tak jsme ji přesvědčily. Čtyři bílé bláznivé Evropanky, které se cachtají v blátě. To musel být pohled! Naštěstí bylo hned vedle jezírko s čistou vodou, takže jsme nemusely jet celou cestou zablácené. Jezírka jsou zcela přírodní, na to musím upozornit.

Když jsme se vyškrábaly zase zpátky na povrch zemský, vydaly jsme se štando pédem nazpět do města. V Praze jsem vždy litovala cyklisty, kteří musí jezdit po rušných silnicích. Čínská doprava je ale kapitola sama pro sebe a člověk, aby se vůbec někam dosta,l musí ztratit ostych, strach a také částečně pud sebezáchovy. A tak jsme se vydaly do místní silniční arény i my! Zásadní pravidlo je troubit a hlavně ignorovat, že na vás někdo troubí. V jednu chvíli jsem měla za zády obrovský troubící kamión. Ale ani jako „čínský” cyklista začátečník jsem se nechala vyvést z míry a zvolila čínský způsob jízdy: v klidu pokračovat dál. Stejně jsem neměla kam uhnout a jenom jsem doufala, že mě nechce mít na svědomí. Asi jsou tu ale na motající se turisty na kolech zvyklí, protože tolik turistů snad nepotkáte ani v Pekingu. Naštěstí jsme s naším průvodcem dorazili nazpátek v pořádku, vrátily kola a byly upozorněny, kde se nachází autobusová zastávka. Cesta zpět nebyla v ceně výletu. Ostatní z naší malé výpravy totiž zůstávali na nocleh. My jsme si zašly do jedné z restaurací na večeři a po té vyrazily na poslední autobus do města. Pro jistotu jsme se ještě zeptaly číšnice na cestu k autobusu a musím říci, že Číňané jsou velice ochotní pomoci. Raději nás doprovodila na zastávku a cestou se ptala, zda máme koupený lístek na autobus a jestli víme adresu našeho hotelu? Když jsme odpověděly, že ne, koukala dost vyděšeně a asi taky proto, že my jsme vypadaly úplně bezstarostně. V autobuse bylo naštěstí jestě místo, takže o problém méně. Pak nás napadlo podívat se na klíč od pokoje, protože jsme si poprvé zapomněly vzít s sebou vizitku z našeho hotelu. Klíč měl masivní zlatý přívešek s pár čínskými znaky, což se ukázalo jako jméno hotelu, k našemu štěstí! Naše číšnice věděla, na které ulici ten hotel stojí, a napsala nám to na papír v čínštině pro taxikáře. Takže „take it easy” způsob cestování za asistence dobrých lidí může fungovat! Na hotelu jsme se už jen rychle zbavily zbytků bláta a padly za vlast.



20.08.2007

v Guilin

Časně ráno jsme vyrazily na výlet na věhlasná terasovitá rýžová políčka. Je to asi tři hodiny jízdy od Guilinu v městečku Longsheng. První zastávka byla ve vesnici, která je známá ženami s dlouhými vlasy. Provedli nás po vesnici, nabízeli rozpletení vlasů za peníze a pohlednice, které jsem nakonec usmlouvala na slušnou cenu. Nasedly jsme zase do minibusu a po klikatých silnicích stoupajících až kdoví kam, až jsme dorazily k "bráně". A teď už po svých. Můžete si najmout nosiče, který vás odnese až nahoru. Pokud máte „těžké kosti”, tak se vám cesta trošku prodraží, platí se totiž za každé kilo. My jsme raději vyrazily po svých. Byla to docela dlouhá, procházka pořád do kopce, ale na těch nosítkách bych si to asi moc neužila. Pořád bych se bála, že mě na úzkých chodníčcích vyklopí a hlavně mi to nepřišlo tak nějak správné, abych se nechala nosit nosiči, kteří byli menší než já. Výšlap trval asi dvě hodiny, ale stál rozhodně za to. Došli jsme i s naší průvodkyní do tamní osady právě v čas oběda. Byly jsme zavedeny do jedné restaurace a já, jako obvykle, jsem chtěla vyzkoušet nějakou místní specialitu. Donesli mi rýžovou směs vařenou v bambusu. Bylo to trochu víc lepkavé, ale moc jsem si pochutnala. Po obědě nás čekalo posledních pár desítek metrů, abychom vystoupaly na cílový bod vyhlídky. Tam už na nás čekal krásný pohled známý z obrázků a pohlednic. Nepřijely jsme ale na jaře, a tak políčka nebyla zaplavená vodou. To ale neubralo nic na úchvatnosti výhlehu, který se nám naskytl. Užívaly jsme si ho z různých úhlů a bojovaly o dobré místečko na focení.
Pak nás čekala cesta zpátky napřed po svých a pak minibusem. Náš řidič očividně spěchal a tak jsme se řítili plnou parou dolů po úzkých silničkách, které se táhly kolem skal. Náš řidič pořád troubil. Před zatáčkou, aby dal vědět, že jede, když předjížděl, aby nás předjížděný bez námitek pustil a pak taky jen tak ze zvyku. Naši spolucestující ze Španělska to očividně špatně snášeli.Vrhali úzkostlivé pohledy na prudký sráz pod námi a při divoké myšce kolem ležící krávy, se téměř loučili se životem. Náš řidiř se přitom ani neorosil a pokračovali jsme stejnou palbou dál. A přežili jsme!

Naší další cestovatelskou zastávkou bude světoznámý Hong Kong.



24.08.2007

v Hong Kong

Jako další cíl cesty byl v našem plánu označen Hong Kong. Po rozhodování a porovnávání cesty vlakem a "spacím" autobusem, jsme se rozhodly pro autobus. Hlavně taky proto, že to bylo asi o 3 hodiny kratší. To by ale nesměla být na silnici zácpa, a tak jsme nakonec dorazily s 5hodinovým zpožděním. Jeli jsme do Shenzhen, což je u hranic HK. Když jsme vystoupily z autobusu, stačilo jenom najít bus do HK, který tam byl za půl hodinky. Pak už jsme prošly klasickou pasovou kontrolou jako na letišti a po vyplnění pár papírů jsme dostaly i razítko, že jsme tam opravdu byly.

Metrem jsme se dovezly do centra, kde jsme měly vyhlídnutý hostel, a to přímo na hlavní třídě Nathan Rd. 13. patro bylo vyhrazeno hostelu, ikdyž jsme nemohly zprvu pochopit, jak se tam může vejít přes 80 pokojů! Ale to je Čína. Náš pokoj byl spíš takový malý "kamrlík", ale na vyspání dostačující. Vždyť jsme tu přece kvůli městu! Po všech zpožděních a dohadnování o ubytování, jsme se konečně odhodlaly k první obhlídce města. Na ulici nám naháněči černé pleti vehementně nabízeli kabelky, boty a hodinky všech možných značek. My jsme ale odolaly a zamířily na vyhlídku z promenády. Zapojily jsme se do davu, kde každý pořizoval fotku se světly HK za zády. Zde se velmi osvědčily za dobu našeho pobytu v Číně získaná schopnost odstrčit lidi kolem sebe, protože kupa lidí kolem vás moc na kráse fotky nepřidá. Na promenádě jsme viděly HK chodník slávy, kde bylo možné změřit si otisk ruky s Jackie Chanem a dalšími více či méně slavnými osobnostmi. I když bylo trochu zataženo, rozhodly jsme se vyjet na Victoria Peak a pokochat se výhledem na metropoli. Trošku jsme se cukaly zaplatit 30 HKD za jízdu "lanovou tramvají", ale kdy tam pojedeme zas, že jo? Velký sklon a první výhled na osvětlené město vyvolalo naprosté "japonské" šílenství. Všichni chtěli jako první ukořistit fotku, jako kdyby už nebyla jiná příležitost. Proč asi jedeme nahoru!? :) Ještě, že tam byla zasklená okna, jinak nevím. Nahoře je postavena budova asi o 4 až 5 patrech s občerstvením a suvenýry, samozřejmě s "vysokohorskou" přirážkou. Po eskalátorech jsme se konečně dostaly ven na vyhlídku. Bylo trochu zataženo a dost foukal vítr. Ale byly jsme tam! Opět boj o nejlepší foto. Je zde ovšem možnost nechat si udělat foto za pěknou cenu přímo od profesionála. Po pořádném rozfoukání pěšinky jsme se odhodlaly k odchodu a návratu do hotelu. Do přístavu jsme došly pěšky a stihly jsme převozní loď na druhou stranu, takže to šlo celkem svižně.

Další den jsme se rozhodly prozkoumat nakupovací možnosti velkoměsta. Opravdu nepřeberné, ale je potřeba i trošku tučnější konto. Na mohutné nákupy to teda není. Něco jako v Praze, normální ceny až po Diora. Ale s Čínou se to nedá vůbec srovnat. Elektronika tam ale jede, především notebooky a foťáky. Byly jsme ale varovány před padělky. Obchody na hlavní třídě Nathan Rd. Jsou prý přímo rájem padělatelů všeho druhu! Takže jsme až na výjimky praktikovaly “windowshopping”. Jídlo a nákupy v supermarketu nás téměř šokovaly. Byly jsme zvyklé na velkou láci a teď nás normální-evropské ceny dost vykolejily. Šly jsme se podívat i na dva chrámy, aby to nebylo jen o obchodech. Ale upřímě, HK o těch obchodech je. Mají všechno. Jako město je to hodně evropské (proč asi?) a tak nás moc nenadchlo. I když už je HK 10 let součástí Číny, není to téměř nikde vidět.

Další světová atrakce nám taky nemohla uniknout, nejdelší eskalátor světa. Projely jsme to celé. Jen byl problém, že to jede jen jedním směrem, takže zpátky po svých. Aspoň, že to nebylo do kopce!

Když už jsme odcházely z hostelu, zažily jsme trochu zajímavou situaci. Už jsme si vynášely krosny z úložného prostoru a najednou se tam objevilo pár chlapíků v obleku a začali tam pozoruhodně šmejdit. Dělali fotodokumentaci, jako by tam někde ležela mrtvola! Po chvíli pátrání jsme zjistily, že hostel je prý provozován bez licence čili nelegálně. Začalo to tam docela lítat a pracovníci se netvářili dvakrát vesele.
No a to byl asi signál, že si máme naložit svých pět švestek na záda a hurá pryč. Opět pro razítko, že jsme opustily HK a míříme na letiště v Shenzhenu. Směr našeho letu je Šanghai.



28.08.2007

V Shanghai

Na další cestu jsme se rozhodly zainvestovat do letenky. Den před odletem jsme si v
cestovní kanceláři v Hongkongu zařídily letenky a cesta byla zajištěná. Za místo
odletu jsme radši zvolily Shenzhen. Je to hned za HK a jelikož je HK stále brán jako "cizí", tak bychom za odlet z HK zaplatily mnohem víc, než za náš vnitrostátní let z Shenzhen.
V den odletu jsme na letiště vyrazily s větší časovou rezervou. Letiště bylo překvapivě obrovské a jelikož ještě "smrdělo" novotou, tak bylo také dost moderní. V letištním busu, který jsme nakonec na nádraží po výlezu z HK celnice docela snadno našly, jsme potkaly jednoho čínského „businessmana“, který nás nasměroval na správný terminál. Když jsme tu tak chvíli koukaly, kde co lítá, zase se objevil a že nás zavede k odbavení.
Daly jsme se do řeči. Když to je dost přehnaný popis naší komunikace, protože on uměl anglicky asi 3 slova a naše čínština na tom nebyla o moc lépe. Ale dozvěděly jsme se, že také letí do Šanghaje, ale jiným spojem a byl taky odbaven u stolečku s cedulí VIP. Zeptal se, zda jsme již večerely a když jsme řekly, že ne, tak ukázal na McDonald´s a bylo rozhodnuto.
Náš čínský gentleman budil docela velkou pozornost, jako místní člověk obklopen 4 Evropankami, ale jemu to rozhodně problém nedělalo. Usadili jsme se a on vytáhl svazek peněz, dal nám je, ať jdeme objednat. Po chvíli jsme zjistily, že je to ředitel a majitel firmy, která už má pobočky po celém světě. Pak došlo na telefonát s jeho sekretářkou, která na rozdíl od něj uměla anglicky. Zavolal taky svému synovi, který žije především v Londýně a ten nás zval na nějakou párty u Diora, ale to jsme musely bohužel odmítnout. Náš cestovatelský šatník bychom asi musely vydávat za novou vlnu „casual clothes“.
Po přístání na letiště Pudong, které leží kus za městem, jsme hledaly
autobus do centra. Chtěla jsem jet rychlovlakem Maglev, ale bohužel v noci
nejezdí. Pravda, ve 3 ráno tam moc lidí nebylo. Odmítaly jsme dotírající taxikáře a
dál neústupně trvaly na cestě busem. Autobus sice hlásil zastávky, ale my jsme
to moc neregistrovaly a tak jsme nakonec dojely na druhé letiště, které bylo blíž centru. Bláhově jsme si myslely, že na letišti je taxíků vždy fůra, ale ne tady. Musely jsme se ale dostat do hostelu a tak jsme se šly zeptat s adresou na papírku řidičů. Někteří nevěděli nebo nechtěli vědět, jiní nás zase nechtěli pustit všechny čtyři do jednoho auta.
Nekřesťanskou cenu jsme nechtěly zaplatit a tak postupně všechny taxi odjížděli. Pak zůstal jeden a už se nedalo nic dělat. Musely jsme přistoupit na jeho přemrštěný požadavek. I tak se řidič dost děsil, kam nacpeme všechny naše krosny. My už ale měly trénink a naskládaly jsme se do taxíku během chvilky. Nakonec nás ta cesta vyšla dráž, než kdybychom si vzaly taxi už rovnou z našeho letiště. No co už.
Když jsme asi v 5 ráno dorazily do hostelu, hned jsme se zeptaly na nabízené
výlety. Už jsme měly v plánu jet do nedalekých měst Suzhou a Hangzhou. Bylo nám řečeno, že je celodenní výlet do Hangzhou je už zítra (tedy vlastně dnes, asi za dvě hodiny). Na to jsme s klidem kývly a že teda jedem. Recepční nás ale hned uzemnila, že se to nedá zařídit takhle rychle. Po chvíli jsme i my uznaly, že po nočním letu a asi 1 hodině spánku, bychom asi nevydržely. Tak jsme si šly lehnout s tím, že vyrazíme do Suzhou.
Kolem 11 dopoledne jsme seděly ve vlaku do Suzhou a za chvilku jsme byly na místě. Město bylo moc hezké a tak jsme si užívaly klidnou procházku. Prohlížely jsme pagody, kolemjdoucí a parky. Využily jsme i možnosti projížďky v loďce po starodávných kanálech. Užily jsme si krásný pohodový den a večer jsme se spokojeně vracely zpět.
Další den jsme podnikly organizovaný výlet do Hangzhou s čínskou průvodkyní. V autobuse jsme zjistily, že jsme jediní blázni, které něco takového vůbec napadlo. No co se dá dělat, třeba to bude sranda! I přes slabou účast zájezdu jsme byly označkováni jako řádná skupina připínacím oznáčkem a vyrazily jsme na průzkum města. Nejprve jsme zamířili k Západnímu jezeru na projíždku lodí. Pěkně jsme si užili sluníčka a vody, a za nedlouho spěchaly na další místa v programu. Prošly jsme hodně zajímavých zahrad s bohatou historií, kterou jsme si ale jen domýšlely. Byly jsme zavedeny také do malé továrny na zpracování hedvábí, samozřejmě za účelem nějakého nákupu. Na závěr ale přišlo to nejlepší. Největší sedící Budha v Číně uvnitř budovy! Lidé se tu modlili, pálili vonné tyčinky a byli tu i mniši, kteří si pobrukovali svoje veršíky. Ale místní Budha nebyl skutečně žádný troškař. Skoro se mi nevešel do objektivu. Když fotografování bylo uvnitř chrámu zakázáno, takže jsem to zkusila z uctivé vzdálenosti z venku. Byl to skutečně vrcholný zážitek dne. Pak jsme zašli ještě do dalšího parku, kde jsme zůstaly u místních důchodců, kteří zde zpívali a hráli tradiční čínskou hudbu. To bylo vše z náročného dne, který se nakonec moc pěkně vydařil. A teď hurá zpátky do hostelu, který byl vzdálen asi 3 hodiny cesty v
autobuse.
Poslední den jsme věnovaly prohlídce velkoměsta. Měly jsme samozřejmě namířeno k televizní věži, která snad nechybí na žádné pohlednici ze Šanghaje. To bylo asi hlavní místo, které nás zajímalo, protože jinak je Šanghaj moderní kosmopolitní město a ty máme v Evropě taky. Nějdříve jsme jely podzemní dráhou s velice zajímavými světelnými prvky. Vedla dokonce pod vodou a tak jsme se dostaly na druhou stranu zálivu, tedy k naší věži. Když jsme zjistily, že za vyvezení nahoru se platí asi 130 Yuanů, tak nám stačil pohled zdola. Shanghai jsme si představovaly jako město, které žije 24 hodin. Když jsme se ale vracely z prvního výletu a chtěly jsme jet do hostelu busem, tak v 10:30PM už nic nejezdilo. Dokonce i metro už bylo zavřené. Taxikáři věděli o své jasné výhodě a tak mohli nasadit cenu velmi vysoko. A o té v žádném případě nediskutovali. Věděli, že nemáme jinou možnost, jak se dostat zpátky. Zlatá menší města, tam se může smlouvat o všem. Shanghai je prostě vyspělé město plné turistů a to nás moc nenadchlo. Ale i to se na cestování počítá, osobní zkušenost.



02.09.2007

V Pekingu

Do Pekingu jsme dorazily vlakem. Měly jsme rezervovaný hostel dokonce i s odvozem. V mumraji lidí na velice “busy”nádraží jsme našly chlapíka s cedulí a názvem hostelu. Pak už jsme ho pouze následovaly, aby odchytil taxi. Hostel byl jen kousek od Zakázaného města. Takže strategická pozice byla zaručena.

Jako první na seznamu našich pekingských návštěv bylo náměstí Nebeského klidu. Je opravdu tak obrovské jak jsme slyšely. Není tam ale moc věcí k vidění, prostě jedna velká plocha. Člověk si spíš musí připomenout, jaká historie se tam odehrávala a pak to na vás dýchne. Pro nás byl asi největší zážitek, když nás neúnavne pronásledoval pouliční prodavač hodinek a trval na tom, že si musíme zakoupit hodinky s Maem.
Byl opravdu dost neodbytný, ale moji cenu 10 yuanů prostě nepřenesl přes srdce. Větší zábava byla v tom dohadování a celém tom divadle smlouvání. Obchod ale nakonec neproběhl.

Další naší zastávkou byl Chrám nebes. Prošly jsme přilehlé parky a hlavně hlavní skvost, kterým je chrám s vysokým stropem. Je to úchvatný architektonický kousek, ale dovnitř se nesmí. Takže jsme se všichni natahovali s foťákem, abychom urvali
dobrý snímek. Což bylo dost dobře nemožné. V přilehlých budovách byly vyzdobené
místnosti a honosné židle na způsob trůnu. Došly jsme k vyvýšenému kruhovitému místu uprostřed, do kterého si mohl človék stoupnout a zakřičet. Byla tam zrovna skupinka Indů, kteří se hrozně pošťuchovali, kdo se zrovna vyfotí v kruhu. Asi toto místo dříve sloužilo jako "rozhlas", ale pravého historického významu jsme nedopátraly, kaźdopádně odtud bylo dobře slyšet!

Večer jsme už spěchaly na představení akrobatické školy. V hledišti nás sedělo jen pár a všichni samozřejmě cizinci. Bylo to super, co tam všechno předváděli.

Na další den jsme si v hotelu zaplatily výlet na Velkou čínskou zeď. Chtěly jsme
něco jiného, než se vyfotit u zrekonstruované části zdi a jet zase zpátky. To jsme taky řekly paní na recepci. Tak nám vybrala jiný typ výletu. Nastoupily jsme do autobusu a vyjeli k cíli. Asi po dvou hodinách jsme zastavili a měli vystoupit ti, kteří jedou na tu turistickou část. V autobuse zůstalo jen pár vysportovaných chlapíků, kteří měli třídenní vous a na lýtkách jim hrály všechny svaly, no a pak my a pár dalších odvážných a dobrodružtví ctivých jedinců.
Někteří asi tušili co je čeká a tak byli vybaveni dvoulitrovkou vody na každé straně batohu. Když už jsme dojeli na místo, čekal nás nejdříve zahřívací asi hodinový výstup ke zdi samotné. A pak jsme si na chvíli mohli užívat. Ach ta panorámata! J Bylo super. Hlavně jsme tam byli jenom my z autobusu a nikdo jiný.

Trénovaní borci vyrazili vpřed a my jsme ještě se zbytkem naší výpravy ještě chvíli kochali a dělali další a další fotky a courali se na konci. Užívali jsme si pocitu, že teď tu krásu vidíme na vlastní oči a že je pravda, to co jsme dříve viděli jen na fotkách. Ty příkré části, kde lezete sporo po čtyřech, jsme si vyzkoušeli na vlastní kůži. My, co jsme byli pomalejší, jsme "dostali" čínského průvodce. Byli naše psychická podpora a
napovídali, kam šlápnout, když už jsme byli v koncích. Nejdřív jsme jim nechtěli věřit, že celá naše trasa je 10 km nebo v jiném měřítku 30 věží. Brali jsme to jako vtip, ale po chvíli nám došlo, že je to myšleno smrtelně vážně. Naši čínští pomocníci uměli trochu anglicky a my jsme zase zkoušeli naši ubohou čínštinu. Na každé věži byly prodavačky s vodou a samozřejmě coca colou. Nejdřív jsme si vodu koupit
nechtěli, že ji určitě točí z kohoutku, ale pak když jsme měli jazyk na vestě, nebo spíš na triku, tak už nám to bylo jedno. A nic se nám ani nestalo.
Naši pomocníci s námi šli jen do půlky a nabízeli nám trička s nápisem: „Já jsem zdolala Velkou zeď!”. Nešlo jim říct ne, zvlášť potom co s námi prošli, a tak jsme po malém smlouvání uzavřeli obchod. Druhá půlka trasy už byla více rovinka a z kopce. Když už jsme byli téměř na konci, tak jsme zaslechli takové krátké výkřiky. Za chvíli nám to bylo jasné. Byl tam takový zajímavý sešup na laně. A my měli na výběr. Buď další cesta asi hodinu k autobusu, který nás zaveze na oběd, nebo sešup na laně přes jezero. Bylo to za pár yuanů, takže bylo i rozhodnuto. Dokonce jsme mohli jet i po dvou. Navlékli jsme se do postroje, jako na lezení po stěně. Jednou karabinou nás zahákli na lano a pak už jen jeden krůček do vzduchoprázdna a už jsme si to svištěli taky. Za pár sekund jsme byli dole. Naštěstí až dole jsme si uvědomili, že tam nebylo žádné jištění! Takže na otázky „co by kdyby” bylo už stejně pozdě.
Po obědě nás čekala zase cesta zpákty do Pekingu. Musím říct, že to fakt stálo za to! Část Zdi, ikdyž malou, jsme opravdu prošli, takže naše nová trička byla zasloužená.

Další den jsme vyrazily do Zakázaného města. Měly jsme ho vlastné téměř za rohem od hostelu, takže paráda. Koupily jsme si lístek a hurá za tou úžasnou památkou. Blížící se Olympijské hry byly cítit všude, hodně budov se rekonstruovalo a tak tu nakonec ani nebylo moc věcí k focení. Musely jsme si dost připomínat jaká historie tímto místem kráčela a jak to asi mohlo vypadat, když tam ještě žila královská rodina. Slyšely jsme, že na Zakázané město si musí člověk udělat čas aspoň půl dne. Nám se to bohužel zdálo všechno stejné a nebylo tam ani vystavené žádné dobové vybavení. Z českých zámků jsme na to asi zvyklá a tak mi to chybělo. Bohužel se mi Zakázané město víc líbilo na National Geographic, kde bylo počítačově dodělané. Ale aspoň vím, jak to vypadá doopravdy.

Pak jsme navštívily Letní palác. Je trochu dál od centra, takže na řadu přišlo taxi. Celý letní palác jsme si nejvíc užily na jezeře, kde jsme si půjčily člun a projížděly jsme se tam dost dlouho. Samozřejmě jsme obdivovaly mramorovou loď císařovny Cixi a most se 17 oblouky, který spojuje pevninu s ostrovem na jezeře. Byl to krásný odpočinek hlavně po našem výkonu na Velké čínské zdi.

V Pekingu jsme samozřejmě nemohly zapomenout na nakupování. Navštívily jsme proto Pearl Market a tam jsme si dosytosti užily pět pater narvaných zbožím všeho druhu. Jistě, že jsme smlouvaly jako o život, a tak jsme obohatily náš šatník o pár "luxusních" kousků za příjemné čínské ceny a pár suvenýrů.
Musely jsme se přece nějak psychicky připravit na asi 15 hodin dlouhou cestu do Xi-anu a to ještě v hard seat vlaku-tedy sedačky a žádná lehátka. L