Teach & Travel China Program

Zápisky z deníku

Jmenuji se Radka Úlehlová, je mi 23 let a pocházím z Prahy, v současné době se ovšem už druhým rokem nacházím v Austrálii. Na úvod bych se pokusila objasnit, proč jsem se rozhodla opustit tuto pohodovou krajinu a v rámci programu Teach & Travel China se vydat do Číny, neboli slovy jiných: "Co mě to proboha napadlo?"
Vzhledem k tomu, že jsem před odjezdem do Austrálie studovala angličtinu a francouzštinu na Pedagogické fakultě UK (kterou jsem přerušila, ale pořád ještě zamýšlím dokončit!) a učení mě svým způsobem láká, bylo pro mě zcela přirozené využít této příležitosti. TEFL kurz mi umožní získat mezinárodně uznávanou kvalifikaci pro učitele angličtiny, projít půlroční praxí, zblízka poznat diametrálně odlišnou kulturu a v neposlední řade se naučit trochu čínsky, což je přitažlivé jak z perspektivy jazykovědce amatéra, tak po stránce budoucího uplatnění. Na závěr samozřejmě se trochu po Číně porozhlédnout. Také si slibuji, že tato zcela jedinečná příležitost mi umožní podívat se do jiných méně turisticky přístupných míst a zůstat o něco déle než by mohl běžný turista. Díky učení angličtiny poznat lidi a kulturu zblízka, samozřejmě něco vydělat na cestování a transport domu nebo někam dál ...
Z různých stran se ke mě hrnou nejrůznější informace typu: po Číně člověk občas cestuje i v čase a to někdy až do roku 1930; psi se vyskytují běžně na jídelničku; ústřední topení se nevede ani v oblastech, kde se teploty v zimě běžně pohybují pod bodem mrazu, flexibilita je vyzdvihována jako vlastnost nezbytná k přežití; anglicky tam neumí nikdo ani náhodou; čínština je obtížná a když se ji částečně naučím, tak se stejně nedomluvím, protože kromě hlavního jazyka mandarín tam existuje nesčetně dalších nářečí, která se celkem liší ...
Nedá se ale říct, ze by mě tohle všechno nějak odradilo. Právě naopak, ještě více mě to utvrdilo v tom, že moje rozhodnutí je správné, protože já tam rozhodně nejedu, abych zažila něco všedního, viděla, co znám, znova se učila, co už umím nebo zažila situace, kterými jsem si prošla, znovu se ocitla ve zkouškách, které jsem úspěšně zvládla a které mě víc nepřekvapí, nevyvedou z míry a ani nikam dál neposunou.
Takže abych závěrem shrnula svoje očekávání, se stále reálnější vizí rychle se blížícího odletu do "země středu" musím konstatovat, že pokud v Číně uvidím věci nevídané, zažiji dobrodružství běžně neslýchaná, vyskytnu se v situacích těžko uvěřitelných, zkrátka dočkám-li se čehokoli neočekávaného, co mě něco naučí nebo otevře nový obzor, pak účel tohoto experimentu bude pro mě rozhodně splněn.

29.07.2007

Na letišti v Sydney

Přešně na den dva roky po tom, co jsem přistála na australské půdě, ji jen s těžkým srdcem opouštím. Nostalgie a smutek, že ukončuju jednu etapu svého života, a k tomu vědomí, co všechno tu zanechávám, a že to je dost možná navždy, kompletně překrývá to, co má přijít.
Nicméně let Sydney - Kuala Lumpur - Beijing probíhá hladce, potkávám sympatického Australana, který cestuje po světě a učí angličtinu, zajímavá náhoda, povídáním nám let příjemně utíká.



30.07.2007

Přílet do Pekingu

Sotva se unavená a rozlámaná vymotám z letišťní haly, už vidím ceduli se svým jménem. Zamířím tím směrem a oznámím, že jsem ta osoba, na kterou se čeká, chvíli trvá než můj průvodce porozumí, něco zabreptá a začne někomu volat, příslušná osoba v telefonu mě přivítá, já poděkuju a předám telefon zpátky. Začínám chápat, že komunikace skutečně nebude tak jednoduchá. Vypadá to, že jsme ve spěchu, ptám se jestli si můžu ješte odskočit, doslova mě uzemní odpovědí: „I don’t know, I have to ask.” a znovu sahá po telefonu a předává mi příslušnou osobu. Vysvětluju, že jenom potřebuju na záchod :0.

V autě mě upoutala zajímavá věc, zřejmě se tu nepoužívají pásy, jelikož na mém sedadle nefunguje a můj průvodce se nepřipoutal, už mám na jazyku otázku, ale pak si to rozmyslím, už ho v duchu vidím sahat po telefonu…V tom shonu jsem si zapomněla vyměnit peníze, naštěstí to prý není problém, vymění mi je později. Peníze se dají vybrat buď z bankomatu nebo proměnit v bance, ale potřebuji k tomu pas.

V univerzitním kempusu, kde jsme ubytovaní a kde bude probíhat tréning, mě vítá Přemek z Polska, který se účastnil programu minulý rok a teď pomáhá s organizací. Jsem ráda, že vidím aspoň trochu někoho z “mého” kraje.

Ubytuju se a vyrazím s ostatními na orientaci po kempusu a okolí, jsem hrozně unavená a nic nevnímám. Co se organize týče, není úplně dokonalá, ale všichni s tím počítají a smějí se tomu, aspoň prozatím. Všichni byli přece informováni, že musí být "flexible".

Já jsem si třeba musela jít pro informační balíček třikrát, abych dostala všechno, co měl obsahovat, což byly klíče od pokoje, kartička na jídlo, internet a laundry, orientační materiály a tričko. A nebyla sem sama. Německá grupa zas sice dostala kartičky na jídlo, ale nebylo jim řečeno, kde je jídelna a orientace další den ráno začínala až v 10, kdy už bylo po snídani. Mapy kempusu a okolí dostaneme až za pár dní, když už se tu pravděpodobně vyznáme bez nich.

Zbytek dne máme volno, jdu spát a pak na internet všechny informovat, že jsem naživu. Jsem příjemně překvapená, že tu mají skype, ihned volám kamarádce, abych se mohla spontánně vyjádřit ve svém jazyce, uvědomila jsem si, že následujících 6 měsíců bude skype jediný způsob, jak komunikovat česky.

Na pokoji jsme po třech, mé obě spolubydlící jsou z Anglie. Jinak jsou tu početné skupiny z Německa, Dánska a Anglie, pár Poláků, Švédů, Američanů a Mexičanů. Já jsem tu sama, což mě dělá svým způsobem vyjímečnou.



31.07.2007

V Pekingu, zahájení Teach & Travel China programu

Dopoledne máme volno, vyrazila jsem se svojí spolubydlící Davhline z Anglie nakoupit některé nezbytné věci a podívat se znovu po okolí. Komunikace probíhá ukazováním a pokyvováním hlavy, že ano nebo ne, ale v základě se domluvíme, aspoň číslice jsou arabské a tudíž srozumitelné, na některých výrobcích mají i anglický překlad!

Odpoledne máme “group building” aktivity, další přivítání a orientaci, kde se zas dozvíme o něco více informací. Večer nás čeká uvítací večeře. Všichni jsou zvědaví, jaké bude menu. Co se mě týče, jsem na asijské jídlo zvyklá ze Sydney, kde levné „take aways” tvořily velkou část mého jídelníčku, ačkoliv jsem před „čínou” upřednostňovala vynikající thaijskou kuchyni nebo japonské sushi. Je samozřejmě nutné podotknout, že asijské restaurace na západě jsou uzpůsobené „zapadní” chuti, což v praxi znamená mnohem méně koření a v případě „číny” samotné maso - ne celé zvíře s hlavou, hnátama a vnitřnostmi v jedné porci! Navíc v Sydney člověk měl výběr mezi příbory a hůlkami, tady nám už nezbývá nic jiného, než se naučit hůlky používat, což je někdy boj.

Večeře se vydařila, všichni jsme si to moc užili. Nejrozšířenější zábavou při každém jídle je hádat, co za pouchotky jsou na jednotlivých mísách, a někdy to není vůbec jednoduché. Dala jsem se do řeči s vedoucí organizátorkou TEFL kurzu, svěřila jsem se, že si tu připadám trochu osamělá, že mi chybí vyjadřování se v češtině a ona mě utišila tím, že jí kdykoliv můžu přijít říct “ahoj”. Jako jazyková lektorka totiž učila několik Čechů na jazykovce v Sydney…

Ještě pár slov k počasí. Je tu vedro a vlhko, večer obvykle prší, a to asi jako v deštném pralese. Na nebe není vidět, nad městem se vznáší stále přítomný opar smogu, který zabraňuje rozeznat, jaké je vlastně počasí. Předpokládám, že člověk si zvykne na cokoli, ale při vzpomínce na australské nebe, se mi svírá srdce (omlouvám se, že srovnávám s Austrálií a ne s Čechami, ale australské dojmy a vzpomínky v této chvíli ještě překrývaji všechno, co bylo před tím).



01.08.2007

V Pekingu, návštěva čínského supermarketu

Ráno probíhají další "group building activities” a odpoledne máme volno a tak vyrážíme do města. Ještě před tím si ovšem vyzvedneme naše nové čínské simkarty, které pro nás vedení objednalo (za 100 juánů s kreditem 50). Z nějakého důvodu se mi ale nedaří posílat zprávy domů, ani do Austrálie, ale telefonovat se dá, je to jenom podivně složité.

Přicházíme do čínského nákupního centra, potřebujeme sehnat kabel, abychom mohli zapojit internet k našim notebookům na pokoji. Boj s čínskými „windowsy” je někdy celkem o nervy, zvlášť pro počítačového antiexperta jako jsem já.

Čínský supermarket je teda zážitek, mám nutkání vytáhnout foťák, ale nakonec nenacházím odvahu. Připadá mi to neslušné, snad příště, až se trochu otrkám. Čínské nákupní centrum je specifické tím, že když si vyberete věc u menšího oddělení nebo stánku, tak vám ji zabaví a místo ní vám dají kartičku, s níž jdete k pokladne zaplatit a pak se s účtenkou pro věc vrátíte.

Legrační jsou anglické překlady jednotlivých oddělení. Často totiž není jasné, co je pod jednotlivými názvy myšleno. Např. “using babies”! S největší pravděpodobností dětské oddělení nebo dětské potřeby. Nebo “if you want to take the trolley out of the store you have to mortgage your credentials”!? Postupně zjišťujeme, že ačkololiv tu mají celkem dost anglických překladů, nejsou zrovna srozumitelné a mají spoustu pravopisných i gramatických chyb, někdy dokonce váháme, jestli se vůbec jedná o překlad do angličtiny! Davhine se baví myšlenkou, že tu nerozumí svému rodnému jazyku. Nakonec objevíme japonskou sekci. Davhine studovala japonštinu, němčinu a španělštinu na univerzitě, takže se v ní probudí jakási nostalgie. A tak nakoupíme sushi, sashimi a další japonské speciality a uspořádáme japonskou party u nás na pokoji. Moc fajn si popovídáme. Probíráme zejména současné problémy Británie. Dovídám se spoustu zajímavých fakt a podrobností, které jsem předtím vůbec netušila. Jsem z toho mírně rozpačitá. Celkově z toho totiž vyplývá, že v UK chtějí žít všichni kromě Britů, vlastenectví se už týká pouze starší generace, a že v podstatě není o co stát… Hm, tak tolik UK z pohledu studovaného Brita s patřičným rozhledem.



04.08.2007

V Pekingu, první týden TEFL tréninku

První den školy a hned celkem záhul! Jedná se opravdu o intenzivní kurz, sedíme ve třídě od 9am do 6pm (samozřejmě s přestávkami a samostudiem na konci). Kolem poledne máme hodinu čínštiny, zřejmě abychom se odreagovali  Vychází nám to tedy na 5 dní školy, jeden den na výlet po okolí a den volna. Učíme se, jak vystupovat ve třídě, jak jednat s dětmi, jak učit slovní zásobu, mluvení, gramatiku, psaní, jak a k čemu používat nejrůznější aktivity a dostáváme malé úkoly i větší „assignmenty”.
Dala jsem se do řeči s naší další vyučující, původem z Austrálie. Po chvíli z ní vypadlo, že žila 6 let v Čechách (učila tam angličtinu). Naučila se trochu česky a moc ráda a stále se tam vrací! Prý má v Čechách spoustu známých a většina jejích kolegů se tam i oženila! No není ten svět ale malý!

Co se čínštiny týče, je to opravdu dost rozdílný jazyk, výslovnost a intonace jednotlivých slabik je velice obtížná, na druhou stranu gramatika tak složitá není. Člověk se ale hlavně nemá čeho chytit. Pár lidí už má nějaké základy a jeden klučina už mluví celkem obstojně. Už umíme pozdravit, představit se, pronést pár konverzačních frází, taky napočítat do 10 a dokonce to i napsat v čínských znacích! Co se ostatních slov týče, stále ještě používáme „pinyin” (přepis čínského písma do latinky ).

Jak již jsem zmiňovala jsme ubytovaní v obrovském areálu jedné privátní školy. Celý kampus se ale zrovna přestavuje. Bydlíme v šestém patře a nad námi už je jen střecha. Ráno okolo půl 7 nás pravidelně probouzí vrtačka a rány kladivem. Občas se také stane, že bez varování vypnou elektřinu nebo vodu. Všichni pak zmateně běhají po budově ve snaze zjistit, co se děje, popřípadě míří do obchodu koupit vodu na spláchnuti záchodu. Bůhví kdy to totiž zase zapnou a jelikož tak intenzivně testujeme speciality čínské kuchyně, je přece jen žádoucí mít situaci pod kontrolou!
O požadavcích na bezpečnost práce tady asi ještě neslyšeli. Dělníci se po střeše pohybují bez helmy nebo jakýchkoli jiných zabezpečení. Legrace je, že pokaždé, když máme venku sraz, přestanou pracovat a zírají na nás jako na něco neobyčejně neobvyklého. Podobně jako ve Španělsku tu funguje siesta, po obědě se všichni natáhnou na lavičky a spí.

Komunikace se zdejšími domorodci je kapitola sama pro sebe. Dalo by se říct, že si buduju a rozvíjím schopnost pantomimy. Tahle situace může v zásadě vést k dvěma možným závěrům. V prvním a lepším případé budu skutečně nucena naučit se čínsky, nebo v druhém případě budu moci po půl roce tohoto tréninku úspěšně zahájit kariéru profesionálního mima! :-)

Večer vyrážíme na KTV, karaoke, které se podle všeho těší v Číně velké popularitě. Těžko odhadnout, kde se tato obliba špatně zpívat před celým davem neznámých lidí vlastně bere. Za 70 juánů se každý může vyřádit podle svého gusta. Někteří ale podávají vskutku profesionální výkony, klobouk dolů! Večer se dostává do varu a čínským pivem se nešetří. Jako správný Čech bych asi měla okomentovat kvalitu a chuť místního piva, ale obávám se, že v tomto oboru nepatřím ke kompetentním znalcům. Všechno mi totiž chutná víceméně stejně :-(



05.08.2007

V Pekingu, na výletě k Velké čínské zdi

Vyrážíme na výlet po okolí Beijingu (Peking), v plánu je navštívit Ming Tombs, továrnu na zpracování jadeitu (jade), Velkou čínskou zeď a noční tržiště v centru Beijing s pro nás „Zápaďany” prapodivnými laskominami. Dovídáme se spoustu zajímavých věcí. Třeba že olympijské medaile budou poprvé v historii ze dvou různých materiálů. Kromě tradičního zlata, stříbra a bronzu bude použit i jadeit, který má v Číně výsadní postavení mezi drahými kameny. Cestou letmo zahlídneme olympijský stadion, údajně navržený dvěma Švýcary a také nedokončenou napodobeninu Disneylandu. Průvodce nám prozrazuje, že jej začali budovat v devadesátých letech, ale z důvodu ekonomické krize nebyli schopni stavbu dokončit. Od té doby na ní nikdo nesáhl. K tomu se ozývaly hlasy, že ani lokalita není nejlépe vybrána, jelikož je příliš vzdálená od města. Frustraci místních nad tímto nepovedeným nápadem dobře vystihuje jeho přezdívka "Wasteland".

Dále nám průvodce osvětluje symboliku čísel v čínské kultuře. Třeba 8 znamená štěstí a peníze. Což je tedy jasné vysvětlení pro začátek Olympijských her, 8.8. 2008 v 8 hodin. Číňané doufají, že jim hry přinesou spoustu pěnez a tedy i štěstí. Tahle asociace je docela zajímavá, štěstí s penězi. Přemýšlím nad dalším místním zvykem. Číňané pokládají peníze na posvátná místa, protože věří, že když přihodí “pěťák”, tak se jim to v budoucnosti mnohonásobně vrátí. Větřím, že peníze mají specifické místo v čínské mentalitě. Také se dovídáme, že číslo 4 pro změnu symbolizuje smrt, protože se v čínštině podobně vyslovuje. Průvodce také vysvětluje symboliku čínské vlajky. Červené pole s velkou žlutou hvězdou a 4 menšími hvězdami pod ní. Žlutá barva je barva císařství a blahobytu, červená značí štěstí, velká hvězda symbolizuje komunistickou stranu a čtyři malé hvězdy lid. Někdo se ptá, proč malé hvězdy symbolizující lid jsou zrovna čtyři, když čtyřka značí smrt. Náš „open minded” průvodce se pousměje a odpovídá, že asi kvůli designu: „it looks better, you know” a asi má i pravdu, nicméně je to zajímavý postřeh.

Konečně se dostáváme k Velké čínské zdi. Máme trochu zpoždění kvůli silničním zácpám. Bohužel počasí se poněkud nevydařilo, všudepřítomná mlha brání zdi ukázat se v celé své kráse. Díky tomu, že jsme turisti – cizinci, můžeme vyjet až na parkoviště přímo u Zdi. Pro čínské turisty je vyhrazeno parkoviště víc jak kilometr pod Zdí. Čínská vláda tak zvýhodňuje cizince, jelikož už se nacetovali dost jenom tím, že přijeli do Číny.
Musím říct, že jsem uchvácená! Ta stavba působí skutečně velkolepě. Když si člověk ještě odmyslí dav ostatních turistů, neskutečně vlezlé a neodbytné trhovce a za závojem mlhy si představí okolní panoráma, no prostě nádhera! Hned z několika důvodů mi to celé připomíná Karlův most! Jednak si člověk připadá jako na kamenném mostě vyvyšujíce se nad své okolí a potom ty všudypřítomné stánky se suvenýry… Na druhou stranu se liší tím, že čínští trhovci se vnucují, nedají se odbýt a nikdy se nevzdávají, klidně vás pronásledují i několik minut! Samozřejmě se neskutečně smlouvá. Jsou schopni jít až na šestinu původní ceny! Ještě ale nemáme moc přehled kolik věci stojí. Když vám někdo nabídne něco za 180 juánů a pak se najednou dostate až na 30, tak si řeknete: „no nekup to”! Druhá věc je, jaká je vlastně reálná cena mimo turistická místa.

Nasedáme do autobusu a vracíme se do Beijingu, abychom se navečeřeli v krásné, luxusní restauraci a podívali se na ono tržiště. Člověk tu může ochutnat opravdu cokoliv! Laskominy typu hadi, štíři, nejrůznější mořské plody, exotické ovoce a spousta dalších někdy těžko identifikovatelných pochoutek. Já jsem přejedená z restaurace, takže jenom fotím. Popravdě řečeno ta vůně nebo pach chcete-li, mi jako kulturní zážitek úplně stačí. Navíc mám žaludek jako na vodě. Zdá se, že tolik na asijské jídlo ještě zvyklý není.



06.08.2007

V Pekingu, volný den aneb velké prádlo

Volný den, celé dopoledne se válíme. Odpoledne jdeme vyzkoušet místní prádelnu. V pokoji máme malý balkónek a cosi, co má s určitou pravděpodobností sloužit jako sušák na prádlo. Vizuálně to sušák i celkem připomíná, co nás ale mate, je fakt, že šnůry jsou natažené až u stropu, což v praxi znamená, že když se postavíme na židli, musíme ještě trochu povyskočit, abychom nějakým způsobem prádlo přes šnůru přehodily. Při našich téměř kaskadérských pokusech jsme došly k závěru, že oné šnůry jsou v podstatě kabely na připojení k internetu (identifikovaly jsme je podle adaptéru), které jsme před několika dny marně scháněly v místním obchodním centru! Kreativita je, jak se zdá, vlastnost, kterou Číňanům rozhodně nelze upřít. Každopádně oblečení se nám tam všechno nevejde tak jako tak, takže ho máme vyvěšené po celém bytě. Tak a teď mě ještě čeká práce na domácích úkolech!



14.08.2007

V Pekingu, druhý týden TEFL tréninku

Začíná nový týden. Opět jsme každý den ve škole od rána do večera, úkoly, assignmenty, příprava na 3. týden – “teaching practice”, kdy předstoupíme před třídu plnou dětí za účelem vyzkoušet si v praxi vše, co jsme se zatím naučili. V ovzduší se misí očekávání s nervozitou, sebevědomí s úzkostí, ale všichni věří, že to nějak zvládnou, co už nám zbývá.
Trochu oddechu si můžeme dopřát akorát při “cultural lessons”, letmém seznámení s čínskou kulturou. Jedná se o stručný úvod do kaligrafie a thaici. Náš učitel thaici mluví překvapivě dobrou angličtinou, takže nám nedělá problém odhalit taje podivných pohybů a kreací. Mimo jiné se dozvídáme o blahodárných učincích na tělo i duši a také zajímavý fakt, že thaici spolu s indickou jógou jsou prý jedniné sporty, které lze provozovat ve vesmíru!
Kaligrafie probíhá trošku zajímavěji, zejména díky tomu, že náš “mistr” umí anglicky pouze “ok”. Kupodivu to porozumnění nikterak nebrání, pobíhá po třídě se štětcem v ruce, ohnivě mává rukama a cosi črtá na tabuli. Jako překladatele máme čínskou studenku, jejíž znalost angličtiny nepatrně přesahuje mistrovu. Jeho pětiminutový monolog překládá výstižně jednou větou. Nicméně všeobecné nadšení otvírá bránu porozumnění založeném na něčem zcela jiném, než jsou slova, a tak komunikace probíhá bez větších komplikací.
Každý dostává šanci vyzkoušet toto prastaré čínské umění, papíru a inkoustu. Nejdříve se učíme základní tahy, pak jednoduchá slova a nakonec jako vyvrcholení hodiny malujeme umělecký znak čínského tygra. Velice impresivní, těžko popsatelný klikyhák, něco na způsob houslového klíče.

Připojuji pár pravděpodobně povrchních postřehů ze života Číňanů..
Co nověpříchozího cizince upoutá na první pohled je kouření a jízdní kola. Kouří se všude a pořád. Cigarety jsou směšně levné. Zejména Britové nakupují celé kartony a za břicha se popadají při přepočítávání ceny na libry, což nicméně neprobíhá jen u kupování cigaret. Jako nekuřák nemám zrovna přehled o cigaretovém trhu kdekoliv jinde, ale zaujaly mě tu podivné příchutě místního kuřiva: jahody, máta, jablko, vanilka, třešně atd.. Připadá mi, jakoby se někdo snažil skloubit cigarety s argylií!
Již zmiňovaná kola jsou velice populární přepravní prostředek, na silnici je jich skoro víc než aut. Člověk si ovšem nesmí představovat žádná horská kola. Většina kol je v takovém stavu, že je vůbec s podivem, že ještě jezdí. Není nic neobvyklého vidět cyklistu na zrezivělém vraku s komletně vyfouklýma pneumatikama, překvapivě mu to však v krasojízdě nijak zvlášť nebrání! Kola jsou podporována čínskou vládou jako ekologický způsob dopravy, který by mohl pomoci alespoň částečně zbavit města smogu. Další výhodou je samozrejmě ekonomičnost. Po městech vznikají půjčovny jízdních kol a také cyklistická parkoviště v podobě spousty stojanů, které mohou být i dvoupatrové!

Provoz na silnicích také stojí za zmínku. Evidentně tady mají stejná dopravní pravidla jako kdekoliv jinde, jenom jim nikdo nevěnuje pozornost. Na ulici tak vládne pro cizince nepochopitelný chaos. Auta se vynořují ze všech stran a nepřestávají troubit. Semafory tady plní funkci spíše estetickou. Určitou dobu jsme váhali, jestli červená znamená skutečně „stůj” a zelená „jeď”, protože ze situace na křižovatce se to dalo jen steží identifikovat. Jak Dave pronesla: “The people coming for the Olympics will die on those roads!” Ale možná to budeme my, kdo zahyne na silnici zpět v našich domovinách, až se tam jednou vrátíme, protože podmíněný reflex, pěstovaný v nás od útleho dětství, zastavit na červenou tady nevyhnutelně slábne. Ale tady opravdu nemá smysl přešlapovat na přechodu pro chodce a čekat na zelenou, když auta stejně nezastaví. Na druhou stranu si díky tomu cvičíme postřeh a umění rychle kličkovat mezi jedoucími auty!

Naše zkušenost s taxíkáři ukazuje hned na několik zajímavých postřehů. Zjišťujeme, že bezpečnostní pásy jsou skutečně pouze dobrovolnou záležitostí. Na druhou stranu je pravda, že jsme zatím žádnou nehodu neviděli. Když jsem se na to ptala, bylo mi řečeno, že nehod je tu spoustu, ale nejsou nikterak závážné, jelikož v takovém provozu se prakticky nedá dosáhnout příliš vysoké rychlosti.
Druhý překvapivý postřeh se týká zraku řidičů. Abych přiblížila situaci, musím říci, že taxikáři samozřejmě anglicky neumí a pantomima v tomto případě nefunguje. Takže s sebou nosíme vizitky s čínskými názvy míst, kam se potřebujeme dostat. Jeden taxikář nás celkem vyvedl z míry, když nebyl schopen za žádnou cenu přečíst jednu z vizitek. Došlo to tak daleko, že byl nucen odněkud vyštrachat dioptrické brýle, jejiž skla připomínala dvě lupy! Co dodat, připoutali jsme se a moc jsme chtěli věřit tomu, že cestu najde alespoň po paměti a ostatní účastníci provozu se nám raději vyhnou! Jinému taxíkáři pro změnu k přelouskání vizitky nestačilo malé světlo ve voze. Musel vystoupit a posvítit si předním reflektorem! Je fakt, že už se stmívalo, ale my jsme s přečtením dotyčného textu problém neměli. Kontrola zraku zcela určitě není součástí podmínek pro získání řidičského průkazu. Později se dovídáme, že není problém získat řidičák rychlejší cestou pod stolem, když se ovšem přihodí nějaký ten juán k dobru.
Na silnici si všímáme i jiných, na západě běžně nevídaných úkazů. Třeba auto jedoucí na dálnici s otevřeným kufrem, ve kterém se nachází právě zakoupené zánovní kolo samozřejmě bez jakéhokoliv upevnění. Pozorujeme akční čínskou rodinku na motorce, tatínek vpředu, za ním na sedačce stojící potomek a vzadu maminka. Všichni samozřejmě bez helmy!

Místní metro má také svoje kouzlo. Jednoduchostí a počtem linek připomíná pražské metro, což vzbuzuje úsměv, když člověk porovná počet obyvatelel žijících v Praze a v Pekingu. Podle našeho průvodce se v Pekingu vyskytuje 16 milionů stálých registrovaných obyvatel + neregistrovaní a tranzitní obyvatelé, všeho všudy pěkných 20 milionů lidí! Jízda metrem je zážitek sám o sobě, ale vzhledem k tomu, že nás stojí stejně, jako když se tři složíme na taxíka a trvá při nejmenším dvakrát déle než jízda taxíkem, nepodnikáme ji příliš často.

Další zajímavostí je, že všude, od trafiky počínaje a obchody s relativně drahou elektronikou konče, při placení kontrolují, zda jsou peníze pravé. Používají k tomu malé baterky s červeným světlem. Zřejmě to souvisí se schopností Číňanů napodobovat a kopírovat všechno, na co přijdou.

Peking je v současné době jedno velké staveniště. Ve mohutných přípravách na nadcházející Olympijské hry se všude buduje a přestavuje. Momentálně je tu k vidění kontrast čistého, zrenovovaného centra se špinavými, páchnoucími uličkami a pochybným předměstím. Slyšeli jsme o tvrdých pracovních i životních podmínkách najímaných dělníků. Mnozí z nich nikde nebydlí, celý den pracují a večer přespávají na nedokončených stavbách bez jakéhokoli zázemí. Prý existuje webová stránka s fotkami dělníků spících v nejrůznějších polohách a na nejrůznějších místech. „Ustelou” si třeba na lešení a údajně dokážou spát i v sedě na kole!

Nakupování stále nepřestává být dobrodružstvím! Člověk tu narazí na zcela originální pochoutky typu čokoládového sýra, sladké majonézy, hraškové či masové zmrzliny nebo sladkého česnekového chleba. Veškerá kosmetika má „whitening effect”, což vyvádí z míry zejména mojí spolubydlící Dave, která vůbec nemá v úmyslu bělit svoji čokoládovou pleť zděděnou po předcích z Karibiku a Mauricia. Navíc lze předpokládat, že toto bělení asi určitě nebude založeno na čistě přírodních metodách. Západní trend zdravé opálené pleti se v Číně neuchytil. Číňanky nepouští z ruky svůj deštník proti slunci. Člověk by řekl, že k těmto účelům budou mít alespoň elegantní plátěný slunečník, ale ony skutečně nosí plastový deštník.

Další zmínka patří záchodům. Většinou tu narazíte na „squat toilets”. Tuším, že u nás se tomu říká turecké záchody, ale v podstatě se jedná o díru v zemi. Často příšerně zapáchají a s toaletním papírem se už dopředu rozlučte! I takové veřejné záchodky u Velké čínské zdi mají do zapadního standardu hodně daleko. Dalším nezvyklým problémem je vypořádání se s toaletním papírem. Nehází se totiž do záchodu, ale do koše vedle, což samozřejmě řízný zápach toalet ještě vylepší. Většinu turistů to ovšem nenapadne a tak úspěšně a pravidelně záchody papírem ucpávají. Ovšem nutno dodat, že rozpaky místních nad západními záchody nejsou o nic menší. Většinou jim nedochází, že myšlenka západních záchodů je na prkýnku sedět, a tak na ně úspěšně šplhají. Není nic neobvyklého najít na prkýnku otisky bot… Najednou mi dochází smysl podivných vysvětlivek na téma jak používat záchody,určených pro mezinárodní studenty, nad kterými jsem se podivovala ve škole v Sydney!



23.08.2007

V Pekingu, třetí týden TEFL tréninku

Čas běží jako o závod! Ocitáme se ve třetím týdnu TEFL tréninku a čeká nás již zmiňovaná „teaching practice”. Jsme rozděleni do skupinek po šesti. Každá skupina dostane přidělenu třídu a témata, která má vyučovat. Ve dvojicích připravujeme 50ti minutovou hodinu, z čehož každý odučí 25 minut. Studenti nám tak musí obětovat tři hodiny denně po dobu jednoho týdne z jejich hlavních školních prázdnin. Později se dovídáme, že tu samo sebou nejsou dobrovolně a jejich rodiče za jejich účast na „pokusných” lekcích dokonce platí. Naše skupina dostala třídu čtrnácti a jedenáctiletých holčiček. Máme štěstí, jsou to malí andílci!
Ačkoliv 25 minut se zdá být krátká doba, není až tak jednoduché se na ni připravit a to hned z několika důvodů. Neznáme úroveň angličtiny studentů, nemáme žádné materiály, nesmíme používat poznámky. Hodinu připravujeme ve dvojici, takže se musíme dohodnout kdo co bude dělat a pak to ještě zkonzultovat se zbytkem naší skupiny, aby celý vyučovací den na sebe navazoval. Potýkáme se z nejrůznějšími problémy a to jak pedagogickými, tak kulturními. Třeba jestli se dětí vůbec smíme dotknout, pohladit je po vlasech, poplácat po zádech nebo zda je to považováno za nevhodné. Dále plánujeme, jak budeme ukazovat, na co se raději nebudeme ptát, jaká budeme používat gesta. Vše není až tak jednoznačné, jak by se na první pohled mohlo zdát. Např. ukazování číslic na rukách se tu liší. Palec a ukazováček pro naši dvojku tu znamená osm. V jídelně tak často matu kuchaře, kteří nevěřícně vrtí hlavou nad tím, že se dožaduji 8 knedlíků!

Také všeobecná znalost čínských dětí nám dělá starosti. Bylo nám řečeno, že vědomosti 19letého Číňana odpovídají vědomostem 13letého Evropana. Skoncipovat tak hodinu na téma „Countries” se stává celkem problém, protože většina z nich asi nemá ponětí, co vlastně leží za hranicemi Číny. Ukazuje se, že je velice těžké odhadnout úroveň angličtiny i po prvním vyučovacím dni, protože studenti na nás nejsou zvyklí a tak se stydí projevit. Navíc běžně neposlouchají opravdovou angličtinu, jelikož hodiny angličtiny probíhají převážně v čínštině a pokud se mluví anglicky, tak většinou s příšernou výslovností.

Po několika dnech zjišťujeme, že je neučíme vlastně nic nového. Studenti jen neumí vědomosti aktivně používat a stydí se. Pak také nejsou zvyklí na nový styl výuky, kdy mají pracovat ve dvojicích nebo ve skupinách, účastnit se nejrůznějších aktivit a hrát hry v angličtině.Poslední den berem oddechově, hrajeme převážně hry a pořádně si to užíváme. Naše holčičky jsou neuvěřitelně milá stvoření. Pravidelné od nich dostávám nejrůznější malůvky, výrobky z papíru, nálepky apod. Jsou pořád kolem mě, chtějí si hrát, povídat, fotí se se mnou. Neuvěřitelná odměna za všechny ty stresy kolem.

Musím říci, že se jedná o velice náročný týden. Ráno totiž učíme ve škole a hned po oběde máme feedback. To znamená, že v našich skupinách hodnotíme jednotlivé výkony a to na základě nejrůznějších hledisek. Každý totiž má za úkol pozorovat třídu a ostatní učitele po dobu, kdy sám neučí a hodnotit např. hlasitost, jasnost instrukcí a gest, aktivitu ve třídě, schopnost zaujmout pozornost žáků atd. Po té společně plánujeme nadcházející vyučovací den a po večeři obvykle píšeme “lesson plan”, promýšlíme organizaci třídy pro nejrůznější aktivity a vyrábíme nezbytné materiály a pomůcky pro hry, hodiny z papíru na ukazování času, kreslíme ovoce nebo jiné předměty na procvičeni slovní zásoby atd…
Dochází mi, jak je učení neuvěřitelně všestranná a kreativní profese, zvláště v tomto případě, kdy učíme studenty, kteří nám ve velké míře nerozumí, my neumíme jejich rodný jazyk a vlastně ho ani nesmíme používat, i kdybychom ho nakrásně uměli. Na základě mých čerstvých zkušeností mohu říct, že dobrý učitel kreslí, zpívá, plánuje, organizuje, hraje, předvádí pantomimu, aby studenti byli schopni porozumět, efektivně si zapamatovat a umět použít to, co je učí. Pak samozřejmě potřebuje notnou dávku osobního charisma, jasný hlas a vyrovnaný projev, musí umět vydávat srozumitelné instrukce, motivovat studenty a získat si jejich respekt. Učitelem se člověk samozřejmě nestává přes noc. Všichni máme zatím obrovské rezervy, ale doufáme, že s nadcházející praxí se postupně aspoň přiblížíme k žádoucímu ideálu.

Dovídáme se také něco o postavení učitele v čínské společnosti, které je docela jiné než momentálně na „západě”. V Číně se jedná o velice respektovanou profesi. Nicméně styl výuky se více podobá metodám z dob Marie Terezie. Učitel má vždy pravdu a když si není jistý, tak si raději něco vymyslí, než by přiznal, že neví. Žáci nikdy nepochybují o tom, co učitel nebo učebnice tvrdí, nikdy se nesnaží nic vyvrátit nebo se jen zeptat na něco, co jim nesedí. Lekce i na prvním stupni probíhají stylem, že učitel stojí u tabule a přednáší, aniž by se studentů ptal nebo s nimi o něčem diskutoval. Prostor katedry opouští jen v případě, když zamyšlí ukáznit neposlušné dítě. Nevím, jak moc je tohle všechno pravda, jsou to útržky informací, které utrousili naši vyučující v průběhu kurzu a které podle všeho nabyli v průběhu svého několikaletého působení na čínských školách.

Dost nás ale překvapuje stav školy, ve které procházíme naší učitelskou praxí. Je dosti odlišná od areálu školícího střediska, ve kterém bydlíme a kde probíhá TEFL trénink. Ve třídách není téměř nic. Všechno je dost ošuntělé, žádná pořádná podlaha, jenom nezametený beton. Bylo nám řečeno, že se jedná o školu č.2, s tím že školy jsou hodnoceny na stupnici od nejlepší 1 do nejhorší 7. Těžko si pak představit školu č.7. Já pořád doufám, že šlo o nějaké nedorozumění, no však už za chvíli budeme moci opravdovou čínskou realitu pocítit na vlastní kůži.

Ještě jedna zábavná historka na závěr! V jedné ze „cvičných” tříd došlo k celkem frustrující události. Jedno dítě, evidentně ne zcela dobrovolně se účastnící našich hodin, využilo nestřeženého okamžiku, vzalo nohy na ramena, vyskočilo ze třídy oknem a uteklo domů!

Učitelská praxe nám všem ukázala, v čem učení vlastně spočívá, protože mnohé věci si člověk naplno uvědomí až v praxi. Někdo už nějakou tu učitelskou zkušenost měl, a jiný si třeba právě uvědomil, že učení není nic pro něj. Stalo se, že jedna holčina ze Švédska to zabalila rovnou a odjela domů hned po skončení praxe.

Tím se dostávám k nejrůznějším důvodům, proč se moji kolegové rozhodli zúčastnit tohoto programu. Někdo si přijel udělat TEFL a zamýšlí dál učit. Jiný se přijel učit čínsky a žít nějakou dobu v Číně. Někdo se chce po Číně porozhlédnout, celkem často a zejména u starších účastníků se jedná jakési meziobdobí na cestách. Jeden Brit na příklad přijel Transibiřskou magistrálou a po skončení programu hodlá pokračovat cestováním po jihovýchodní Asii a Oceánii. Je tu ovšem ještě jedna celkem početná skupina lidí, kteří v podstatě neví, co tu dělají. Skončili střední školu a vydali se na rok na zkušenou. Čína ještě není tak otřepaná destinace jako Amerika nebo Austrálie. A co se učení týče, nad tím asi až tak moc nepřemýšleli. Ovšem tihle mladí lidé postrádají trošku více zodpovědnosti. Každý večer jezdí do baru, utrácejí peníze rodičů, vrací se nad ránem, na lekcích nejsou schopni vnímat, úkoly nedělají, assignmenty opisují a celou záležitost berou jako velké prázdniny. Ikdyž teoretická část kurzu je poměrně dost náročná, v postatě se také nedá neudělat. Pokud už jste prošli výběrovým řízením, ukážete alespoň minimální snahu učit se a nějak si opatříte nezbytné assignmenty, tak už diplom nějak dostanete. Praktická část ovšem záleží čistě na čínské škole. Naši vyučující se jim snaží vysvětlit, že velice brzy se stanou učiteli, vzorem pro své studenty a že škola už nebude nezodpovědné chování tolerovat.

Na závěr bych dodala, že „teaching practice” se ukázala jako velice přínosná zkušenost, která nám sice dala dost zabrat, ale v hodně věcech ukázala směr a pomohla se připravit na opravdové učení ve školách. Pomohla nám pochopit, že naplánovat dobrou a efektivní hodinu může být poměrně náročné a že být učitelem není vůbec jednoduché. Na druhou stranu se jedná o neuvěřitelně pestrou a všestrannou činnost, která skutečně může přinést velké profesní uspokojení a naplnění.



25.08.2007

V Pekingu, a jdeme do finále, čtvrý poslední týden TEFL tréninku

Poslední týden TEFL tréninku máme na programu, jak učit gramatiku a výslovnost. Studenti i učitelé jsou již poměrně unaveni, ale snažíme se všichni nějak vydržet až do konce. Při těchto hodinách se opět ukazuje několik zajímavostí. Třeba že nikdo z rodilých mluvčích neví nic o gramatice, protože se ji nikdy neučili a to ani v jiných jazycích. Dokonce o některých časech ve svém rodném jazyce slyší poprvé v životě! Podle Dave pouze 5% Britů umí nějaký jiný jazyk než angličtinu a to většinou maximálně na úrovni mírně pokročilých. Další kuriozitou je výslovnost. Rodilí mluvčí na tom opět nejsou nejlépe. Díky nejrůznějším přízvukům jsou to totiž ostatní Evropané, kdo má standartnější výslovnost oproti většině Britů. Nutno podotknout, že Britové si někdy nerozumí sami mezi sebou, což je předmětem mnohých konverzačních vtipů a debat o tom, kdo vlastně mluví „skutečnou angličtinou”.

Naše vyučující Catherine z Austrálie nám vysvětluje, že 90% chyb při učení jazyka jsou tzv. „transitional errors”, kdy mluvčí převádí gramatické struktury a slovní spojení ze svého rodného jazyka do učeného jazyka. Stejně tak ve výslovnosti se dělají chyby tam, kde v mateřském jazyce určité hlásky učeného jazyka chybí. Dokládá to na příkladech ze své praxe v Číně, ale zejména ze svého předchozího působiště v České republice, které na ni podle všeho zanechalo hluboký dojem. Celé třídě vypráví, jak Češi nesnáší členy, což okoření historkami o své kolegyni z univerzity, která nevydala jedinou vědeckou práci v angličtině, aniž by ji tam nemuseli doplnit členy. Čeští učitelé angličtiny podle ní také neumí vyslovit ‘th’. Čeština prý nemá žádnou intonaci, za to ale několik těžko vyslovitelných souhlásek jako „Ř“ a tak trápí celou třídu pokusy o jeho vyslovení. Samozřejmě mě následovně požádá, abych přeříkala „třista třicet tři stříbrných stříkaček“. Dovídám se tak spoustu zajímavostí o svém rodném jazyce, i to že čeština je zvukově podobná čínštině a že Češi většinou mluví obstojně čínsky. Tak aspoň takové malé povzbuzení na závěr.

Jako další zajímavost se dovídáme, že o převládajících zdravotních problémech v dané zemi se člověk nejlépe dozví z reklam na léky. V Austrálii jsou to především migrény, v Číně zase žaludeční potíže, většinou způsobené konzumací nekvalitního jídla typu mořských plodů ze znečištěných vod a levná smažená jídla. Za zmínku stojí „koloběh oleje v Číně“. Svůj spotřební cyklus začína v luxusních restauracích, kde se trochu opotřebuje. Odtud je prodán do levnějších a méně kvalitních restaurací, kde se ještě bohatě využívá, a nakonec skončí v pouličních stáncích, kde už jeho kvalita zdaleka neodpovídá západním standardům.

Na pár posledních dní TEFL tréninku nás rozřazují do nových skupin podle toho, koho budeme vyučovat. Je to taková rychlo-příprava na jednotlivé věkové skupiny. Je mi sděleno, že budu učit ve školce, což byla moje poslední volba a čehož se upřímně děsím, protože s tak malými dětmi nemám žádnou zkušenost. Ptám se, jestli se to dá změnit. Hlavní organizátor slibuje, že se zeptá školy. Evidentně se tak ovšem nestalo, protože za pár dní, mi oznamuje, že si to pak se školou namístě určitě vyřeším sama. To jsem tedy upřímně zvědavá. Předpokládám, že přišel čas, kdy mám být „flexible”.

Během volného dne se se spolubydlícími vypravujeme na Tiananmen Square a Forbidden city, protože to není na programu našeho společného výletu. Zakázané město, bývalé sídlo čínských císařů, se od většiny Pekingu příliš neliší. Momentálně vypadá jako jedno velké staveniště. Někteří účastníci programu, kteří zůstávají rok, záměrně odsouvají návštěvu až na příští rok a doufají, že těsně před zahájením Olympijských her už bude rekonstrukce hotová. Nicméně i přes mnohá lešení tušíme, že jde o rozsáhlý komlex úchvatných budov v klasickém čínském stylu. Zajímalo by mě, jestli do budov i umístí nějaké dobové předměty, protože zatím je téměř všechno prázdné. Navštěvujeme malou galerii zdejší Akademie výtvarného umění, kde si mimojiné můžete i díla zakoupit a tak přispět na stipendia chudým studentům. Jsem v pokušení. Mají tu opravdu nádherné malby na hedvábí. Bohužel to můj rozpočet nedovoluje, ale moje Britské spolubydlící podobný problém naštěstí nemají, a tak přispívají na stipendia nemalou částkou a odnáší si domů nádherné originály. Poté zavítáme ještě do několika knihkupectví. Překvapuje mě co tu mají za knihy. Nalézám hned několik průvodců České republiky a Prahy, dokonce i učebnici češtiny! Na druhou stranu nikde nevidím čínského průvodce Pekingem, který by se teď hodil o něco víc. Asi je vyprodáno.



29.08.2007

V Pekingu, závěr TEFL tréninku

Vyrážíme na druhý společný výlet. Na programu je navštívit Silk Factory, Summer Palace, Silk Market, umělecké stánky a staré uličky Pekingu a večer máme shlédnout jednu ze slavných akrobatických show. Opět máme smůlu na počasí, od rána s občasnými přestávkami hustě prší. Navíc trochu nestíháme, protože někteří účastníci nejsou schopni přijít na sraz včas, z velké části díky včerejší nadměrné konzumaci alkoholu a následným indispozicím tím způsobeným. V Silk Factory máme možnost vidět, jak se vyrábí hedvábí a na Silk Market si pořídit nejrůznější hedvábné oblečení a samozřejmě spoustu dalších suvenýrů. Vlastně se spíš jedná o jakýsi obchodní dům. Narazíme tu na podobnou vtíravost a neodbytnost jako u Velké čínské zdi. Člověk má strach do jednotlivých stánků jenom nahlédnout, aby ho tam nevtáhli. Summer Palace, letní sídlo císařů, se podobá Forbidden City, ale je ještě půsibivější. Na závěr dne, po večeři v luxusní restauraci, jdeme shlédnout akrobatickou show, která nám všem učaruje, doslova nám jednotlivá vystoupení berou dech!

Náš pobyt v Pekingu se blíží ke konci, čeká nás podepsání smlouvy a závěrečná slavnostní večeře s předáváním diplomů z teoretické části TEFL. Všichni nás vyzbrojují nejrůznějšími radami a hlavně představují koncept T.I.C. (this is China), čímž se vysvětluje prakticky všechno, co je v Číně těžko pochopitelné pro lidi ze „Západu”. V překladu to zní asi takhle: “Můžete se setkat prakticky s čímkoli a všechno se děje na “short notice”. This is China babe, be flexible, deal with it”.
Smlouva se uzavírá mezi třemi stranami, Work and Travel Company China, příslušnou školou a jednotlivými účastníky (teachers intern). Zatím ji ovšem podepisujeme jenom my a vracíme ji, aby ji mohly podepsat i ostatni strany. Měli bychom ji dostat zpátky před odjezdem do našich působišť, což se v praxi ovšem nestihne, ale k tomu ještě později.

Na závěrečnou večeři a předávání diplomů je pozvaný senátor Pan Quin Lin, který funguje jako vlastní předavač a ozdoba večera. Ihned po předání nám diplomy zase seberou, protože se z restaurace jde rovnou do baru a organizátoři mají na základě předchozích zkušeností strach, aby se diplomům něco nestalo…
Poslední večer skýtá možnost porozhlédnout se po místních barech a hospůdkách. Musím říci, že je rozhodně o co stát a každý si tu zaručeně přijde na své. Naší závěrečnou oslavu jsme začali v nádherném baru na střeše jedné z budov, se spoustou houpaček a úchvatným výhledem na noční panorama Pekingu. Pak jsme se přesunuli do jedné malebné hospůdky a nakonec skončili na jakési pochybné diskotéce. Zpátky se vracíme až nad ránem.

Pár hodin spánku, zabalit a už jedem! Moje destinace se jmenuje Shaoxing. Nachází se kousek od Shanghai, na druhé straně ústí Yangtzee river, 13 hodin vlakem z Pekingu. Naštěstí jedeme nočním lehátkovým vlakem. Nakonec jedeme jenom dvě, já a Dave. Naše třetí spolubydlící Allyson byla pár dní před odjezdem přesunuta na jinou školu.

Sám odjezd byl velice zábavný, řekla bych ukázkový příklad čínské organizace. Den předem nám bylo řečeno, že máme být připraveny v 5 hodin odpoledne. Na nádraží s námi mají jet ještě dva další účastníci, kteří ovšem jedou někam jinam a až o dvě hodiny později. V 5PM se na místě srazu dozvídáme, že vyrážime až v 5.45PM. Jsme trochu překvapeny a rozladěny, protože jsme právě odevzdaly klíče od pokoje a nemáme co dělat a kam jít. Navíc máme trochu obavu, zda máme dostatek času na přesun na nádraží. Konečně nás vyzvedávají organizátorky. Naložíme věci do taxíku a jedeme všichni čtyři ve stejnou dobu. Samozřejmě uvízneme v zácpě a nestíháme. Takže když dorazíme na nádraží musíme utíkat, což je celkem záhul, když má člověk několik zavazadel vážících dohromady přes třicet kilo. Navíc jsme na druhé straně osmiproudové vozovky, takže musíme projít podchodem, nahoru dolů bez jezdících schodů, prodírat se davem a k tomu bežet! Organizátorka začíná panikařit, že to nestihneme a volá na nás, abychom si pospišily, což je v dané situaci iritující. Zácpy v Pekingu nejsou ničím neobvyklým, tak proč jsme sakra nevyrazili dřív?!!
Je to skutečné dramatické, tak tak naskakujeme do téměř rozjíždějícího se vlaku! Organizátorka nám ještě rychle strčí do ruky jízdenky a zamává. Jsme celé splavené. Sprcha by teď podla, ale to samozřejmě ve vlaku nehrozí. Nicméně jsme překvapeny, vlak je nový a krásně čistý. Čtyřlůžkovou kabinku sdílíme s maminkou a jejím malým synem. Jsme tak unavené, že jdeme rovnou spát.



30.08.2007

v Shaoxing, zabydlování v mém učitelském působišti

Po třinácti hodinách přijíždíme na zastávku. Vystoupíme, ale kde to vlastně jsme!? Hangzhou!!! Měly jsme přeci dorazit do Shaoxingu! O Hangzhou nikdo nic neříkal! Vytáhnu jízdenky a co nevidím, konečná zastávka Hangzhou! Co to má znamenat!? Vlak se ale už rozjíždí. Po chvíli se uklidníme. Hangzhou je hlavní město Zhejiang provincie. Zřejmě nás vyzvednou tady a dopraví do Shaoxingu nějak jinak, protože nám bylo řečeno, že nikde nepřestupujeme. Zeptat se, jestli vystupoupíme přímo v Shaoxingu nás nenapadlo, nějak nám to přišlo samozřejmé. Naštěstí hádáme správně. V hale nás čeká Joanna, koordinátorka mezinarodního vyměnného centra naší školy. Do Shaoshingu nás odváží autem, je to jen hodina cesty.

Zvědavě prohlížíme okolí, na dálnici ani noha, všude čisto, sem tam míjíme krásné nové vily s prvky tradiční čínské architektury. Líbí se nám to tady, a kdyby nebylo všudypřítomného smogu, mohly bychom si myslet, že snad ani nejsme v Číně.
Po příjezdu se ubytujeme a jdeme s ostatními mezinárodními učitely, jak se nám tu říká, na oběd a potom nás dvě studentky dobrovolnice berou na první obhlídku města. Až na ten smog jsme nadšené! Jedná se o malé městečko, asi jen s 300-500 tisíci obyvateli. 3 miliony, o kterých jsme se dočetly na internetu, se týkají celé Shaoxing oblasti. Město má historické památky, spoustu kanálů, skoro jako Benátky, zelené upravené parky, malebné uličky. Všude je úžasně čisto! Později nám je řečeno, že se ocitáme v jedné z nejbohatších čínských provincií, kde tradičně vede průmysl a to zejména textilní, a navíc sem proudí četné investice ze západu. Podle všeho tu nemají až tolik západních turistů, protože po nás místní obyvatelé pokukují mnohem víc, než tomu bylo v Pekingu. Nemají tu ani otravné komerční reklamy vylepené na každém rohu, nicméně McDonald, Starbucks a KFC pronikly i do těchto končin.

Máme s Dave pro sebe dvoupokojový byt s balkónem, celkem hezkým výhledem a sušákem na prádlo snad ještě výš než v Pekingu! Takže se skutečně jedná o něco běžného. Jen nám stále nejde do hlavy, jak to prádlo můžou věšet tak vysoko. Zřejmě k tomu mají nějaký nástroj, ale to budeme muset ještě vyzkoumat. Je tu televize, pračka, mikrovlnka, klimatizace a hlavně počítač s internetem, ačkoliv ne zrovna nejrychlejším a navíc spousta stránek je blokována! Opravdu se nám tu moc líbí! Má to ale jeden háček. Všechno je tu hrozně, ale hrozně špinavé! Na všem se vyskytuje centimetrová vrstva prachu nebo spíš podivného černého mazlavého potahu. Bude trvat věčnost, než se toho zbavíme. Předchozí nájemník pravděpodobně nikdy neslyšel o utírání prachu. K situaci příliš nepřispívá ani fakt, že hned za kampusem se nachází místní továrny, které vytváří všechen ten smog a špínu, která když se pravidelně neuklízí, může vyústit v takový nános. Překvapuje nás, že nájemníci nejsou povinni po sobě uklidit, když byt opouští, nebo že škola nezorganizuje úklid před tím, než se nastěhuje někdo nový.

Dozvídám se, že začínám hned následující den, zatím jen setkáním s učitely-kolegy. Další den budu asistovat u zápisu dětí do školky. Pak mám den volno, které využiji na úklid pokoje, abych si vůbec mohla vybalit věci. Dave začíná až víc jak za týden a někteří učitelé až za tři týdny! Nicméně naši kolegové i ředitelka vypadají celkem sympaticky, problém je ovšem opět v komunikaci. Ředitelka umí anglicky pár slov a tři ‘učitelé angličtiny’ jsou na úrovni mírně pokročilých. Tohle bude po všech stránkách velice zajímavé! Ptám se na nejrůznější věci. Vše mi ochotně odkývají, ale odpověď nikde! Nakonec dostanu rozvrh, jakési curriculum a učebnice, takže aspoň mám nějakou představu, kdy a co budu učit.



03.09.2007

v Shaoxing, učitelský den

3. září je v Číně dnem učitelů. To samo o sobě ukazuje na to, že učitelé jsou v místní společnosti poměrně vážené osoby. Dostávám společně s ostatními učiteli ze školky od rodičů našich svěřenců květiny. Místní plavecké centrum nabídlo mezinárodním učitelům vstup zdarma. Bohužel dovídáme se to na poslední chvíli, takže nakonec jdeme pouze dva, já a můj kolega z Kanady. Nejsem si úplně jistá svým plaveckým úborem. Mám totiž několikery bikiny z Austrálie, ale ty se tady nenosí. Úplně náhodou naházím v kufru staré jednodílné plavky. V kombinaci se surfařskými šortkami to snad bude ok. Převleču se a připadám si trochu blbě. Jednak jsem tu jediná holka a také k povinné plavecké výbavě tu patří i plavecká čepice! Sotva se vymotám z převlíkárny, už na mě mává skupinka mladých Číňanů a všichni křící! ”Hi!”. Proboha jen ne tolika pozornosti! Nesměle mávám zpátky. Doufám, že se nesmějí mému kostýmu! Stále jsem ještě nepřivykla tomu, že už jen ten fakt, že pocházím ze západu a vypadám trošku jinak, mě tu neustále dělá středem pozornosti.



07.09.2007

v Shaoxing, ve školce

Moje nové působiště, místní školka, je zbrusu nové zařízení, nejlepší a nejdrazší v celém okolí, které svým vybavením pravděpodobně trumfuje většinu “západních” školek. Plazmové televize s DVD přehrávači, nejrůznější moderní hračky a výukové materiály, klavír, klimatizace v každé třídě. Jedná se bilingualni školku, takže všechno je jak v čínštině, tak v angličtině.
Co mě tu asi čeká? Mám na starost jednu třídu tříletých a jednu čtyřletých dětí, ale v obou třídách se věk dětí pohybuje od 2 do 5 let. Ve vyšší třídě učím půl hodiny denně, v nižší 20 minut, zbytek času pomáhám a mluvím na děti anglicky. V každé třídě jsou další 2-3 učitelé. Tohle bude zajímavá zkušenost! O dětech moc nevím, nemám tušení, jak se s nimi mám jednat, jak na ně mám mluvit, natož jak je učit. Jediné, co mám, je pár listů papírů ještě z Pekingu s několika tipy, hrami a aktivitami. Mám jen velice přibližnou představu o jejich tělesném a duševním vývoji, kterou jsem získala ze zdrojů na internetu. Ocitám se na samém počátku jejich vzdělávacího procesu. Moji studenti se teprve učí svůj rodný jazyk, pozornost udrží maximálně několik minut, jestli vůbec to! Anglicky neumí nic a znalost okolního světa je dost limitovaná, tudíž většina materiálů, zkušeností a znalostí z TEFL kurzu je pro mě momentalně nepoužitelná. Tohle mimo jiné znamená, že jsem závislá na pomoci svých čínských kolegů, což je někdy frustrující, jelikož oni neumí pořádně anglicky a já zase neumím čínsky. Prvních pár dní je to jeden velký experiment. Situaci neulehčuje ani fakt, že první týden je velice obtížný pro všechny a to jak čínské učitele, kteří jsou většinou také noví, tak děti, protože mnohé z nich ve školce jeste nebyly, takže nejsou zvyklé na disciplínu, ale hlavně na odloučení od rodičů. Celý den většinou probrečí a odmítají se čehokoliv účastnit. Zjišťuji, že mnohé aktivity, které pro ně připravuji jsou příliš obtížné, že vše potřebuje čas a trpělivost. Naštěstí i přesto, že komunikace trochu vázne, moji čínští kolegové jsou velice milí a chápaví, a poskytují mi tolik potřebnou podporu. I když někdy trochu neobvyklou formou, většinu času od nich slyším: “you look beautiful.” ??? No to jistě! Velké kruhy pod očima z nevyspání, když připočtu stres a občasnou frustraci.. Vzmůžu se na křečovitý úsměv.
Později začínám chápat, že “beautiful” je oblíbené slovo všech Číňanů, a také jedno z mála slov, které umí, a tak ho opakují snad v každé větě!



09.09.2007

v Shaoxing, můj nedělní repertoire

Pracuju i jednu hodinu v neděli, kdy funguju jako živá reklama a aktrakce pro rodiče, kteří zamýšlejí dát svého potomka do školky v příštím semestru. Hlavně vůbec netuším, co mám dělat, což mi opět nikdo neřekl. Tak předpokládám, že stačí usmívat se a řikat „Hi” všem dítkám, která potkám. Zachraňuje mě dlouholeté studium klavíru. Ředitelka mě rovnou posílá za piano. Bohužel nemám v repertoire žádné veselé dětké písničky, a tak přehrávám melancholické skladby romantiků, sem tam baroko nebo klasicismus. Podle všeho to ale vůbec nevadí.



11.09.2007

v Shaoxing, můj první telefonát v čínštině

Dnes ve 13:07 uskutečňuji svůj první telefonát v čínštině! Moji misí je objednat barel vody z místního Centra pitné vody. Voda z kohoutku pitná totiž není. Vytáčím telefonní číslo a přeříkávám předem připravené fráze: „Ni hao, shui, zi, wu, ling, si. Xie xie”. Čili „Dobrý den, voda, z (myšleno budova z) 504 (myšleno pokoj 504) děkuji”. Na druhém konci se ozývá nějaké žvatlání, z čehož není jasné, zda moje zpráva byla pochopena či nikoliv. Snažím se to zopakovat a dovysvětlovat anglicky. Osoba na druhém konci zpanikaří a začne shánět někoho, kdo umí aspoň trochu anglicky. Po chvíli mi ho předává k telefonu. Opakuji všechno znovu v čínštině i v angličtině. Konečně slyším spásné „ok”. Poděkuji a zavěsím. Zanedlouho nám poslíček přináší vodu. Hurá, funguje to, komunikace proběhla úspěšně!



12.09.2007

v Shaoxing, Yuexiu Foreign Language College

Zdejší Yuexiu Foreign Language College je jazyková škola, něco na způsob vyšší odborné školy pro studenty od 18 do zhruba 23 let. Tato věková skupina studentů by na západě byla považována za již samostatné dospělé mladé lidi, nicméně tady se je tomu trochu jinak. Jejich denní program je neuvěřitelný! Mnohem více připomíná vojnu nebo aspoň tvrdý internát než cokoli jiného. Posuďte sami: 6:10 budíček, 6:30 rozcvička, 6:50-7:20 snídaně, 7:20-7:50 ranní samostudium, 8:00-8:45 první hodina, 8:55-9:40 druhá hodina, 9:55-10:40 třetí hodina, 10:50-11:35 čtvrtá hodina, 11:35-13:50 přestávka, oběd, 14:00-14:45 pátá hodina, 14:55-15:40 šestá hodina, 15:50-16:35 sedmá hodina, 16:45-17:30 osmá hodina, 17:30-19:00 večeře, 19:00-21:00 večerní samostudium, 22:00 večerka.
Nutno poznamenat, že během samostudia studenti musí být ve třídě a při nejmenším dělat, že studují. A tohle všechno s železnou pravidelností od pondělka do pátku! Učitelé jsou povinni dávat studentům každý den úkoly, aby je zabavili! Slyšely jsme od samotného děkana, že kdyby se rodiče dozvědeli, že jejich potomci nemají domácí úkoly, tak by začali do školy volat, jak je to možné! Ve 22:00 se brána kampusu zavírá, stejně jako budovy dormitorií. Připomínám, že se tu jedná o “dospělé” studenty na urovni našich univerzit! Dávám ale dospělé do uvozovek, protože brzy poznáváme, že dvacetiletí Číňané jsou duševním vývojem na úrovni čtrnáctiletých Evropanů. Těžko říci, zda je to příčinou či důsledkem takové striktní výchovy.
Další kuriozitou jsou zdejší “vojenské výcviky”. Noví studenti nosí první týden maskačovou uniformu a každé ráno za dozoru vojáků pochodují, běhají a pokřikují ráz, dva, ráz, dva!

Brzy poznáváme naše kolegy, mezinárodní učitele z Kanady, Austrálie, UK, Španělska, Francie, Polska, Ruska, Německa, Japonska, Korei. Všichni jsou moc milí a neuvěřitelně ochotní. Se vśím nás seznamují, berou na prohlídku města, předávají zkušenosti a materiály ze své učitelské praxe, pořádají společné aktivity! Prostě takové vřelé domácké prostředí!



14.09.2007

v Shaoxing, školní meeting

Druhý týden máme všichni meeting, který stojí za podrobnější zmínku, protože probíhá zcela nezvykle. Joanna, hlava mezinárodního výměnného centra, která mluví velice dobrou angličtinou, tentokrát mluví čínsky. Překládají čínští učitelé, jejichź angličtina takových kvalit zdaleka nedosahuje. Zřejmě proč to dělat jednoduše, když to jde složitě! Podobně probíhá i proslov děkana, který navíc opravuje angličtinu svých tlumočníků! Meetingová místnost má bohaté audiovisuální vybavení, které ovšem nikdo nevyužívá. Není téměř slyšet, jelikož tlumočník mluví příliš potichu a stydí se, takže nakonec jich tlumočí několik, každý v jiném rohu místnosti a tak se navzájem vyrušují. Celý meeting dělá dojem těžko proniknutelného chaosu. Na závěr se odebereme do místního luxusního hotelu na společnou večeři. Jídlo nám tu chutná víc jak v Pekingu a to se dá říci i o jídle v místních jídelnách. V jedné ze školních kantýn si dokonce můžeme objednat jídlo, které nám během chvíle na místě uvaří! Někdy je možno vybrat si i přislušné ingredience! Takže máme představu o tom, co vlastně jíme. Většinou jsou to nejrůznější druhy hub, tofu, zeleniny, nudlí a samozřejmě rýže. Člověk tu opět naráží na několik kuriozit. Některé stánky mají i anglický jídelní lístek, což znamená, že si můžeme vybrat z nabídky a jednoduše kuchaři ukázat naši volbu. Což je výborný nápad, který by měl naši komunikaci značně usnadnit, jen kdyby vedle anglického názvu byl i překlad do čínských znaků a tudíž i kuchař rozuměl, co po něm chceme. Nevadí, takhle se každá naše návštěva jídelny stává malým dobrodružstvím!

Několik dní po příjezdu nás čeká další překvapení. Joanna totiž ještě ani neviděla naše smlouvy a má jen velice přibližnou představu o jejich obsahu. My nemáme tušení, kde jsou, protože jsme je podepsaly v Pekingu, ale zpátky nám je nakonec nikdo nedal. Smlouvy jsou tedy buhví kde, zbývá jen doufat, že se časem někdo uráčí je z Pekingu poslat. Podle všeho to ale není problém, procházíme smlouvu z minulého roku, kterou jsem dostala ještě v Sydney je tak na ukázku.



16.09.2007

v Shaoxing, masáž

Vypravujeme se na čínskou masáž, která je tady, jako ostatně všechno, velice levná. Celé tělo za 35 juanů! Není to úplný zázrak, jako jiné masáže, které jsem měla možnost vyzkoušet, ale rozhodně je to příjemný zážitek!



18.09.2007

v Shaoxing, Mustafa

Do starší třídy, která je mimochodem Montessori, mi dávají Irackého chlapce, který neumí ani čínsky ani anglicky, pouze arabsky. Mám mu věnovat speciální pozornost, kterou potřebuje, jelikož nerozumí. Umí jen pár anglických slov. Rodiče taky čínsky neumějí, a tak komunikují především se mnou a samozřejmě anglicky. Ptají se mě na mé názory. Co si myslím o tom či onom a všechno, co ze mě vypadne, pomalu považují za profesionální úsudek zasvěceného experta! Beze zbytku využívám svoji týdenní zkušenost ve školce. Nakonec si povídám s jeho maminkou, kompletně zahalenou v hidjabu. Velice zajímavý rozhovor. Dovídám se, její nelichotivé názory na Američani, že žádný z jejich slibů není splněn, jak jenom ničí, že Baghdád a celý Irák je v troskách, že bude potřeba desítek let na to, dát to zase celé do pořádku. A také to, že Sadám byl úžasný vůdce a člověk… Hm, co na to říct? Do diskuze se rozhodně nepouštím.

Mojí novou naplní práce se stává běhání za nedostižným, nevyčerpatelným Mustafou a s křikem “Mustafa, no!”, “Mustafa, don’t”!, “Mustafa, stop”! “Mustafaaaa...”. Jedná se ovšem o velice bystré dítě, které se učí neuvěřitelně rychle, takže za chvíli rozumí základním anglickým i čínským instrukcím a celkem se podle nich i řídí. Brzy je z nás nerozlučná dvojka.

Mají tu i mezinárodní třídu zejména pro Indiské a Pákistánské děti z místních komunit, kde se učí pouze v angličtině.



19.09.2007

v Shaoxing, očekáváme tajfun

Údajně se tu měl ukázat tajfun! Ve středu kvůli tomu zrušili jeden den školky, ale nakonec se nic nedělo. Škoda, celkem nás zajímalo, jak takový tajfun probíhá. Nicméně v Číně to chodí tak, že pokud něco odpadne, musí se to nahradit. Takže se do školky táhnu i v sobotu.



23.09.2007

v Shaoxing, na nedělním výletě

V nědeli se jedeme podívat do nedaleké historické vesničky Anchan, která by měla být tisíc let stará. Je tu pár malých domečků kolem jednoho vodního kanálu s mosty a malými lodičkami na způsob gondol. Naskýtá se nám úžasná podívaná na zastrčený vesnický život. Všude pobíhají psi, kočky, děti. Dřevěné domečky ač vypadají jakkoli schátrale jsou vybaveny televizí. Nestačíme se divit nad nejrůznějšími čínskými podivnostmi, které jsou s velkou pravděpodobností také k jídlu. V jedné z hospůdek si dáváme místní tradiční specialitu, podivně zavánějící, speciálně upravené tofu. Naštěstí to chutná lépe než voní. Na závěr navštěvujeme nový a ještě rozestavěný buddhistický chrám. Celý výlet včetně dopravy a oběda organizuje a hradí škola.



25.09.2007

v Shaoxing, koláčový svátek, časová pásma a ženšenové lektvary

Na úterý připadá “Mid-Autumn Moon Festival”, což především znamená, že všichni jedí „moon cake”, něco na způsob těžké přeslazené buchty. Rodina by se ten den měla sejít a společně trávit čas. Volno ovšem není. Všichni pracují a studují, tak jim asi nezbývá nic jiného než jíst aspoň buchty. My mezinárodní učitelé dostáváme kupón na tyto laskominy, čehož rádi využíváme. Bohužel nám zrovna moc nechutnají a je jich moc, takže je asi rozdáme.

Další zajímavost se týká časových pásem. V celé Číně je totiž jen jedno časové pásmo, což v praxi znamená, že třeba v naší oblasti se stmívá velice brzy, již okolo půl páté na začátku podzimu! Svítá opět velice. Denní režim by se trošku “znormálnil” úpravou času na jiné časové pásmo. Dave se na to údajně ptala jedné své čínské kamarádky a ta to komentovala slovy, že se Čína otevřela západu teprve nedávno, že ještě nejsou zcela civilizováni a že by toho na ně bylo najednou moc změn! Takové neoficiální vysvětlení.

Dají se tu sehnat nejrůznější bylinky, čaje, houby a samozřejmě ženšen za neuvěřitelně směšnou cenu. Asi 10g ženšenu tu stojí 2.50 juánu, ani ne 10 korun. S Dave to skupujeme skoro po kilech a doma pak vyváříme různé ozdravné a zkrášlující „lektvary”. Jsem zvědavá, jestli to bude mít nějaký účinek. :)



28.09.2007

v Shaoxing, uvítací ceremonie

Na závěr měsíce se pořádá uvítací ceremonie pro nové studenty. My mezinárodní učitelé se při té příležitosti máme všem společně představit. Na fotbalovém stadióně kampusu vyrostlo velké jeviště. Na programu jsou nejrůznější představení, od tradičních čínských umění po břišní a moderní tance, scénky ze studenského života na kampusu apod. Slyšíme spoustu španělštiny, pomalu víc než angličtiny. Španělština je tu poslední dobou dost populární. Některé španělské kurzy jsou mnohem intenzivnější než anglické, takže je možné potkat studenty s poměrně plynulou španělštinou. Podle všeho se tu hodně obchoduje s Jihoameričany. Z ceremonie se vyklube poměrně velká akce. V hledišti je možná pár stovek nových i starších studentů. Konečně přichází řada na nás. Všichni nastupujeme na jeviště. Jednotlivé skupinky podle jazyků, které učí, zpívají a představují se. Já jsem v anglické sekci. Společně zpíváme píseň This Land is Your Land s textem přizpůsobeným místním čínským reáliím. Pak se představujeme. Někteří to již zvládají kompletně v čínštině. Já si troufám pouze na pozdrav. Přichází řada na mě. Přes reflektory nic nevidím. Sotva prohodím „Ni men hao”, zvedá se mohutný aplaus a nadšený křik. No teda, pokud si někdo potřebuje zvednout sebevědomí, tak Čínu rozhodně doporučuji.

Po skončení ceremonie mě oslovuje několik studentů. Jeden z nich na mě začne mluvit německy, protože Česká republika přece sousedí s Německem. Tak zkoušel, jestli náhodou německy neumím. Česky totiž umí jen “Ahoj”! Dáme se do řeči. Podle všeho se jedná o velmi pilného studenta s patřičným rozhledem. Musím ale říct, že jsem příjemně překvapená, protože hodně Číňanů má pojem o České republice. Neznají ji ovšem pod anglickým názvem Czech Republic, ale něčím co zní přibližně jako „Czecho”. Samozřejmě hodně z nich si myslí, že se stále jedná o Českoslovenko, což se ale v Číně dá odpustit. Po měsíci stráveném v Pekingu s mladými Evropany, jsem nabyla dojmu, že snad ani nemá cenu v Číně vytahovat, že jsem z České republiky, když ani někteří Evropani nemají zrovna jasno, kde se naše země nachází. V hlavě mi dodnes zní otázka jedné Dánky: “Czech Republic? Really? And where is that?”
Další příjemné překvapení mi připravuje kolega z Japonska, který když se dozvěděl, že jsem z Čech, sype ze sebe pojmy a jména jako Kafka, Dubček, Havel, Praha, Pražské jaro, 1968, apod. Padá mi čelist. Vykládá mi, že Kafka byl povinnou četbou na japonských středních školách a že je to poněkud težší četba



01.10.2007

v Shaoxing, národní den a naše prázdniny!

1. října se tu slaví národní den. Jedná se o třídenní státní svátek. Číňané ovšem upřednostňují mít volno celý týden, takže pracují celý předchozí víkend, aby potom nemuseli nic dělat následujících sedm dní. Konečně prázdniny! Teda aspoň pro nás. Jinak všechny obchody i banky jsou otevřené jako obvykle a v továrnách se taky svítí. Přemýšlíme jestli zaměstnanci dostávají aspoň příplatek za práci ve státní svátek. Pak se ale té myšlence sami pousmějeme. To asi těžko.

Jedna Davina studentka nás bere na prohlídku městem, kterou zakončujeme v místím “gaming” centru pro mládež, kde se několik hodin proháníme na kolečkových bruslích. To ale původně nebylo v plánu. Obě máme sukně. Dave hodně krátkou a ja zase hodně dlouhou, která se navíc všude zachytává. Dokonce se mi do ní podařilo odchytit i několik místních chlapců. K tomu si na bruslích nejsem vůbec jistá. V životě jsem bruslila pouze na ledu, což možná není stejné. Opět si připadám dost hloupě. Asi skončím jako nevhodně oblečené, nepřehlédnutelné trdlo. Nicméně dříve než stačím protestovat, mám už brusle v rukou, tak mi nezbývá než postavit se k tomu čelem.
Ze začátku to skutečně moc slavné není, ale postupně se do toho dostávám. Během chvíle mě kdosi chytá za ruku! Jakýsi mladík se rozhodl mi pomoci překonat počáteční nejistotu! Proháníme se spolu po place, což viditelně budí obdiv v očích jeho kamarádů. Seznamujeme se hned s několika lidmi. Všichni se chtějí kamarádit, něco nám sdělit a praktikovat angličtinu a ti co neumí, aspoň zkouší, jestli náhodou my neumíme čínsky. Nakonec se z toho vyklube pořádná sranda a všichni si to moc užíváme. Tak sem teda budu chodit pravidelně!



07.10.2007

v Shaoxing, další výlet

Škola nám zorganizovala další výlet do okolí. Tentokrát dvoudenní a opět zcela na náklady školy, teda kromě jídla. Do poslední chvíle nemáme vůbec tušení, kdy přesně odjíždíme ani hlavně kam máme namířeno. Veškeré snahy se to dozvědět ztroskotávají. Nevadí, na „short notice” a překvapení jsme si už zvykly.

Konečně odjíždíme! Jedná se o malý zájezd místní cestovky. Kam, to ovšem pořád není jasné! A to ani po příjezdu do jednotlivých destinací. Průvodkyně anglicky neumí a zástupce školy, který s námi jede, taky zrovna ne. Sotva že se od něj dozvídáme organizační záležitosti. Nedá se ovšem říci, že by nám to moc vadilo. Jsme v přírodě a na vesnici. Všude kolem nás se nacházejí rýžová pole a bambusové lesy. Užíváme si jasně modré oblohy a dýcháme čerstvý čistý vzduch, konečně po dvou mesících smogu! Na prvním místě, které se jmenuje Tai Hu Yuan Tou, se sice prodíráme davem dalších turistů, nicméně okolí je přímo nádherné! Na konci nás čeká buddhistický chrám, kde jako rituál nebo projev, nevím čeho, zapalujeme vonné tyčinky a strkáme je do hlíny. Taky je možné si u zdejšího mnicha zakoupit předpověď budoucnosti, což já ale rozhodně vědět nechci. Přespáváme v městečku Linan v celkem příjemném hotýlku. Druhý den se vypravujeme na kouzelná místa, jejichž jména se mi nedaří zjistit, jelikož prospekty jsou pouze v čínských znacích, ani stopa po pinyinu nebo snad angličtině. První místo je jakýsi zábavný park pro šlechtu z dynastie Ming. Kupodivu tentokrát bez v Číně stále přítomného davu lidi, takže si okolí můžeme ještě více vychutnat. Na závěr jdeme na kouzelnou procházku kolem horské říčky, kde se nám podaří zabloudit do jednoho malého obydlí se psem a rýžovými poli. Velice zajímavá podívaná.
Tak tohle jsem opravdu potřebovala! Přírodu a čerstvý vzduch! Moc příjemná změna.

Další den máme s ostatními mezinárodními učiteli navštívit místní továrnu na výrobu kožených předmětů, kde si zároveň můžeme něco levně zakoupit přímo z výroby. Nejsem sice vůbec příznivec kožených výrobků, ale jsem zvědavá, o co se jedná a tak se taky připojím k naší „mezinárodní delegaci”. Cestou nacvičujeme v Číně naprosto fundamentální fráze: „Tai gui le, pianyi dian!”, což v překladu znamená: „ Příliš drahé, zlevni!” Nakonec se z toho vyklube ryze nákupní výlet. Všichni si odnášejí nejrůznější kabelky, tašky, boty, pásky, kabáty. Na závěr posedíme v místní čajovně.

Zbytek týdne trávíme procházkami po okolí, nákupy, úklidem a přípravami na další pracovní týden.



09.10.2007

v Shaoxing, moje první učitelské úspěchy

Čas plyne jak o závod a po pár týdnech se i situace ve školce celkem výrazně mění. Děti i učitelé si na sebe zvykli, stejně jako na prostředí a režim. Když ráno přicházím, vítá mě otevřená náruč dětí, které křičí a běží mě pozdravit a obejmout. Někdy mě i povalí. Hodiny probíhají různě. Záleží na náladě dětí, na tom, jak jsou hladové, unavené a celkově naladěné a také na tom, jak moji čínští kolegové chápou moje instrukce. Třeba se mi stalo, že jsem potřebovala, aby můj kolega dětem přeložil, že mají ukázat na určitý obrázek, on to odkýval a začal dětem něco vysvětlovat. Po chvíli děti vstaly, někam se rozutekly a začaly dělat něco úplně jiného…
Právě protože pozornost je dětí je tak malá a děti nerozumí mým anglickým instrukcím, je nutné, aby mi někdo pomáhal. Dětí je ve třídě 18. Podařilo se nám ale dostat do bodu, kdy děti nadšeně dělají a opakují všechno, co jim řeknu nebo předvedu, což je neuvěřitelný pocit. Většinu času tak trávím zpíváním, tancováním, kreslením, modelováním, lezením po prolézačkách a běháním kolem těch drobotin! Musím říct, že je to celkem fyzicky náročná práce, ale začíná mě moc bavit. Taky jsem se skamarádila s jednou svojí kolegyní a po práci spolu podnikáme nejrůznější aktivity.

Výhodou školky je, že se tu člověk má možnost naučit přirozeně čínsky. Jelikož si děti stále neuvědomují, že jim nerozumím, neustále na mě mluví jejich mateřštinou.A tak už jsem ledacos odposlouchala, zejména fráze typu: „já chci”, „dej mi”, „mám žízen”, „potřebuju čurat”, „bolí mě....”. Takže se tu vlastně učíme současně jeden od druhého!

Ale i další učitelé si zdejší působení moc užívají. Jedná se poměrně různorodou směsici lidí. Buď jsou to mladí lidé bez učitelských zkušeností jako já a Dave, kteří chtějí vidět svět a něco zažít, v případě chlapců je častým motivem najít si čínskou přítelkyni. Pak jsou tu i ženy středního věku, kterým odrostly děti a teď chtějí dělat něco pro sebe a také si trochu odpočinout od manželů a rodiny celkově. Další skupinku tvoří učitelé v důchodu, kteří cestují za poznáním nových kultur a přivydělávají si učením. Pro většinu jsou to více méně prázdniny, protože se tu rozhodně nepředřou. Učí maximálně 16 period, což je kolem 12 hodin čistého času týdně. Většinou mají úspory z domova, takže si to tu hezky užívají.

Vděčné téma vtipkování jsou “anglická” jména zdejších studentů, kteří mají v oblibě dávat si ta nejpříšernějśí jména a často je měnit. Čínská jména jsou pro nás totiž příliš dlouhá, těžko vyslovitelná a prakticky nezapamatovatelná. Studenti nám usnadňují práci tím, že si dávají “anglická” jmena. Když pominu ne zcela častá a spíše zastaralá jména jako Vivian, což je celkem v pořádku, s oblibou se pojmenovávají: Apple, Orange, Cola, Down, Bubbles, Six, Seven, Rabbit, Kitty, Stone, Rome, Turkey apod. Někdy se jedná o neexistující rádoby anglické slovo, ovšem stává se, že některá “jména” mají až sexuální podtext, aniž by o tom studenti věděli, jako třeba Pussy nebo Juicy. Učitelé jsou někdy nuceni upozornit studenty, že až začnou pracovat je v jejich zájmu si jména změnit na něco normálního, protože představit se stylem: ‘Good Afternoon, Ladies and Gentlemen, my name is Bubbles, general director of XY company…” by mohlo vyznít při nejmenším trochu neprofesionálně.

Dave s úsměvem vzpomíná na jednoho studenta, který je stejně starý jako ona, a který se jí sebevědomě představil: “Welcome to China. I hope you will enjoy your stay here. My name is Banana.”. Nebo jiný student, který nás náhodně potkal v obchodě a představil se jako Zum. “Zum?”, ptáme se. A on na to:”Yes, Zum. Like the capital of Italy!” A my: ”Aaaaa, Rome?” A studentí přitaká, “Yes, Zum!”

Časem poznávám některé Daviny studenty, kteří jsou jen o něco málo mladší než my, tak rok, dva. Ale někdy se podobají mým studentům ze školky. Hrají si s našimi vlasy, chtějí obejmout, strkají do sebe, pošťuchují se, překřikují se, mluví na nás čínsky. Každopádně všichni jsou velice přátelští. Neustále nás někam zvou, mužou se přetrhnout, aby nám s něčím pomohli a věnují nám neutuchající pozornost.
Vyskytuje se tu i určitý typ studentů, který jsme interně pojmenovali „Stone”, podle jednoho takového studenta. Tito studenti jsou neobyčejné horliví a nevynechají jedinou příležitost komunikovat s mezinárodními učiteli a dají si bedlivý pozor, aby se seznámili se všemi. Takoví studenti učitele doslova pronásledují. Jsme varováni nedávat jim své telefonní číslo, pokud se chceme vyhnout půlnočním telefonátům na téma nepodstatného gramatického problému. Někdy se nás studenti ptají na číslo dřív, než se zeptají na naše jméno!Většinou říkají, že ho potřebují pro případ, kdyby potřebovali zkonzultovat gramatiku nebo výslovnost!!!



15.10.2007

V Shaoxing, moje boje s čínštinou

Ráda bych věnovala pár slov hodinám čínštiny, které pro nás college zorganizavala, a něco málo o čínštině obecně. Před vlastním odletem jsem si pokládala otázku, na kolik se asi budu schopna tenhle podivný jazyk naučit. Čínština je často považována za jeden z nejtěžších jazyku vůbec. To je samozřejmě velice relativní, protože kromě schopnosti, vůle a motivace se jazyk naučit, hraje velkou roli i zvuková a gramatická stránka mateřského jazyka neboli jeho podobnost s učeným jazykem. Ze zkušenosti vím, že jazykové prostředí může proces učení značně usnadnit, ale zdaleka to není vše.
V Austrálii jsem bežně potkávala lidi, kteří v zemi strávili několik let a anglicky se uměli pouze dorozumnět, ne se plynule vyjadřovat či snad mluvit autentickou angličtinou. Člověk skutečně může žít v cizí zemi mnoho let, aniž by byl nucen se naučit tamnější jazyk, pokud se stýká s cizinci a je schopen komunikovat s nimi jiným jazykem.
Čínština je charakteristická svými tóny. Každá slabika má tón, který rozlišuje její význam: vysoký rovný, stoupavý, klesavý, klesavě-stoupavý a klesavý a někdy také neutrální. To se týká hlavního jazyku Mandarin. Další odnož nebo nářečí čínštiny jazyk Cantonese má podle všeho 9 tonů! Profláklý příklad tohoto lingvistického úkazu je slabika „MA”, která může znamenat: „matka, látka, kůň nebo kledba”, s neutrálním tónem má funkci indikátoru „yes/no question”. Pro každy význam samozřejmě existuje jiný čínský znak! A aby toho nebylo málo, narazíte na spoustu stejných slabik se stejným tónem, které ale mají různé významy v různých kontextech a v písmu opět jiný znak. Ale pozor, v čínštině můžete snadno narazit na multifunkční znaky, které mají mnoho nejrůznějších výslovností a významů. Jinými slovy čínština je velice homonymní jazyk - stejná výslovnost a mnoho významů, stejný znak a mnoho výslovností a mnoho významů! Většina čínských vtipů a zábavných show je založena právě na této mnohoznačnosti.
Homonymita ve výslovnosti měla pravděpodobně za důsledek, že písmo není fonetické, ale znakové, jelikož takto je schopno zachytit takovýto typ jazyka v psané podobě mnohem přesněji. Čínština samozřejmě používá i fonetické písmo. Podle všecho existuje hned několik nejrůznějších abeced, které zachycují výslovnost. Je to něco na způsob japonského „kandzi”, „hiragany” nebo „katakany”. V posledním desetiletí byl ovšem schválen a standardizován „pinyin”, doslova “zápis zvuku”. Je to systém transkripce mandarinštiny, který používá latinskou abecedu, což usnadní jak Číňanům učení cizích jazyků, tak cizincům učit se čínsky. Původně ovšem fonetické písmo mělo za účel zjednodušení hledání neznámých znaků ve slovnících, umožnit studentům samostudium jejich mateřského jazyka a také psaní do počítačů. Hledat v čínském slovníku můžete dvojím způsobem. Buď abecedně nebo podle struktury znaků. Podle abecedy je to samozřejmě mnohem snadnější a rychlejší. Když píšete čínský text do počítače, zadáte slovo v „pinyinu”, počítač vám pak nabídne několik možných významů a znaků, ze kterých si pak vyberete ten správný.
Co se „pinyinu” týče, je nutno poznamenat, ze ačkoliv používá písmena latinské abecedy, nedá se říct, že by zvuky jednotlivých písmen nutně odpovídaly zvukům ve většině evropských jazyků a to neberu vůbec v potaz rozdíly v tvorbě zvuku. Tak například „Q” zní trochu jako české „Č”, ale to je jen velmi přibližné, protože zvuk podobný českému „Č” v čínštině také existuje, ale je reprezentován písmenem „CH” jako v některých evropských jazycích. Zkrátka „pinyin” sice používá latinku, ale stejně se ho musíte naučit číst, protože některá písmena zastupují naprosto odlišné zvuky. V učebnici se to píše takto:”Be aware that these letters have nothing to do with the English pronunciation. These 26 lettes correlate with completely different sounds, which could just as well be arbitrarily represented by numerical values or a set of meaningless symbols.”
Co se čínských znaků týče, z odborné literarury jsem se dočetla, že jich existuje přes 50 tisíc, běžně se však používají 3 až 4 tisíce. Ve slovníku většinou narazíte na zhruba 10 tisíc znaků. Písmo jako takové je staré 6 tisíc let. Říká se, že aby člověk mohl číst noviny, potřebuje znát 2-3 tisíce znaků, aby mohl dělat business okolo 6 tisíc. Jednotlivé znaky jsou tvořeny až z 12 různých tahů, které mají svoje pořadí a způsob, jakým se píšou. Základním pravidlem je zleva doprava, zhora dolů, a je nutné dodržovat správný sklon tahů. Aby toho nebylo málo existují takzvané zjednodušené čínské znaky, ale taky tradiční. Běžně se používají zjednodušené tvary znaků, které mají méně tahů, nicméně to neznamená, že v praxi nenarazíte na tradiční znaky, které se těm zjednodušeným jen vzdáleně podobají. Zkrátka naučit se znaky není vůbec jednoduché a vyžaduje to spoustu usilí. Naneštěstí „pinyin” je jen pomůcka, která se v praxi vůbec nepoužívá. Veškeré knihy, dokumenty, nápisy na ulicích, obchodech apod. jsou ve znacích. To znamená, že pokud se skutečně chcete naučit čínsky, znakům se zkrátka nevyhnete. A je to rozhodně i pravé znakové písmo, které dělá čínštinu tolik obtížnou.
Ještě jen pro zajímavost pár slov o jazyku mandarin, čínsky “putonhua”, čili běžná mluva, anglicky the Standard Chinese Language. Výslovnost je založena na zvukovém systému pekinského nářečí, slovní zásoba na severních nářečích a gramatika na moderních literárních dílech. Docela zmatek!
Zpět k našim hodinám. Jelikož máme s Dave hodiny čínštiny ve smlouvě, college byla nucena nám nějaké poskytnout a nakonec zorganizovala kurz pro všechny mezinárodní učitele. Učí nás dvě studentky dobrovolnice. Výuka probíhá jak jinak než zajimavě. Studentky nemají žadnou zkušenost ani materiály, s angličtinou celkem bojují, ale evidentně dělají, co mužou. Nejedná se o žádné systematické hodiny, spíše o rychlokurz tzv. ”survival Chinese”, jak se představit, základní konverzační fráze, jak se zeptat na cestu, objednat v restauraci atd. Celkově se jedná spíše o společenskou událost a uvolnění. O zábavu je vždy postaráno, zvláště když pilujeme výslovnost a jednotlivé tóny. Někdo to nazval „cat class”, protože naše snažení mírně připomíná sbor mňoukajících koček  Někdy trvá až několik minut, než se nám podaří aspoň přiblížit se ke kýžené výslovnosti, která je bohužel zásadní. V mnohých případech se stává, že když se pokoušíte v praxi použít naučené fráze, Číňané většinou slyší něco úplně jiného. Např. objednáte nudle a dostanete rýži…. Třeba koupit a prodat se obojí řekne “mai”. Koupit s druhým tónem, prodat se čtvrtým… Jediná dobrá zpráva je, že slovní zásoba čínštiny je poměrně omezená. Např. vidět, hledět, číst, sledovat se v čínštině vyjadřuje jedním slovem “kan” s prvním tónem. Gramatika není vůbec obtížná. Žádné časování, sklonování, časové systémy, časy se vyjadřují příslovci (včera, dnes, zítra, …). Zajímavým úkazem je tvoření některých slov nebo znaků. Např. spojíte hodně „duo” a málo „shao” a dostanete kolik „duoshao”. V písmu, když dáte k sobě mužský a ženský znak dostanete slovo „hao”, čili dobrý…



19.10.2007

V Shaoxing, moje čínští přátelé

Mám štěstí, že ve školce lecos pochytím. Navíc se mi podařilo najít dva čínské kamarády, kteří mi celkem pomáhají. Jedná se o moji kolegyni ze školky Stinu a pak Samuela, studenta místní college, který mě onehdy oslovil na uvítací ceremonii nových studentů pozdravem „ahoj” a němčinou.
Najít si čínské kamarády by se mohlo zdát velice jednoduché. Každý se o vás zajímá, chce si popovídat, každý na vás přes ulici křici „hi”. Člověk se seznámí se spoustou lidí, jenomže komunikace je často obtížná. Na začátku je to velká sranda, ale později člověk nevyhnutelně narazí na jazykovou bariéru. Často se stává, že spousta vašich otázek zůstává nezodpovězena, protože buď nejsou pochopeny nebo dotyčná osoba nemá jazykové prostředky či informace potřebné k odpovězení, což někdy vede k mírné netrpělivosti či frustraci, konverzační témata jsou zkrátka velice omezená.
Právě proto si vážím přátelství se Samuelem, jelikož se mi konečně dostává odpovědí a smysluplné komunikace. Mluví plynulou americkou angličtinou a má přehled, obvykle taky ví, co cizince zajímá. Jeden z našich prvních rozhovorů se týká politiky a náboženství. Mluvíme velice otevřeně a uprostřed jídelny plné lidí. V hlavě mi vyvstává moje smlouva, která mi zakazuje mluvit o politice a náboženství. Upozorňuju ho na to a nervózně se rozhlížím kolem. On na to s úsměvem odpovídá, že o tom ví a jmenuje konkrétně o čem a proč nemáme mluvit. Zminuje Tibet, Taiwan, Tiananmen 1989, Falun Gong, porušování lidských práv, cenzuru… a pak dodává, že nemám mít obavu, že nám tu nikdo stejně nerozumí. Vybavuji si rozhovory se stejně starými studenty, kteří většinou o těchto tématech nemají vůbec ponětí…
Dál se mě ptá, jestli umím něco čínsky. Sypu ze sebe těch pár slov a frází, které jsem zatím pochytila. Neubrání se úsměvu. Cítím se trochu dotčeně. Omlouvá se větou: “We love when foreigners speak Chinese with the wrong tones, it’s so western!” Zkouším napsat nějaké znaky. Tentokrát se naplno směje. Prý je to “very cute”, že takhle psal na prvním stupni základní školy. No počkej, tak ted si dáme lekci češtiny a začneme se souhláskama! Co takhle ‘ř‘ (to nikdy nezklame). Uskutečňuji svoji pomstu nuceným recitováním „třista třiceti stříbrných stříkaček”. Bohužel k mému zklamání se trochu chytá. Hold jsem narazila na lingvistu nadšence!
A tak se Samuel stává mým novým průvodcem čínské kultury a učitelem čínštiny. Sehnal mi i nějaké učebnice a slovník. Výuka probíhá prakticky pořád. Před jídlem nacvičujeme menu a pak mě nemilosrdně vyšle objednat! Jdeme po ulici a já ukazuji na věci a ptám se “zhe she shema?”, čili „Co to je?”. On odpovídá a předříkává. Nakonec to všechno zapíšu do sešitu, který sebou všude nosím. Mimojiné má Samuel taky nastarosti dávat pozor, aby mě nic nepřejelo, protože obvykle se tolik koncentruji na správnou výslovnost, že zapomínám na šílené čínské silnice, kde auta i chodci ignorují veškerá dopravní pravidla a značení.



22.10.2007

V Shaoxing, nákupní horečka

Z hrůzou zjišťuji, že nemám co na sebe! Nezbytně potřebuju obnovit šatník, jelikož se mi všechno rozpadá na kusy. Věc je o to horší, že vůbec nepatřím k milovníkům nakupování. Nikdy nemám představu, co vlastně chci nebo potřebuju. Zejména z nakupování oblečení mám hrůzu, protože se mi nikdy nic nelíbí a nic mi nesedí. Prosím Stinu, zda by mi s tím nepomohla, jelikož vypadá, že se vyzná v místních obchodech a má přehled o cenách. Díky bohu mám štěstí, podařilo se mi narazit na nakupovacího genia! Hned v prvním obchodě posbírá 10 věcí a nacpe mě s nimi do kabinky. Všechno se mi líbí, všechno mi sedí a všechno je směšně levné! No jasně, jsem přece v Číně a navíc v městě textilu! Moji velkou výhodou jsou mé rozměry, které celkem korespondují s čínskými velikostmi, což se nedá říct o naprosté většiné ostatních mezinárodních učitelů, kteří jsou tak nuceni spoléhat na poštu nebo prázdniny doma. Za 400 juánů (zhruba 900 Kč) si odnáším dvoje kalhoty, z toho jedny značkové džíny, soupravu pohodlného oblečení do školky, dvě trička, svetr, pásek a spodní prádlo!



24.10.2007

V Shaoxing, moje výplata

Jen pár slov k našemu platu a způsobu, jakým nás college platí, protože je více než pozoruhodný. K našemu velkému ale příjemnému překvapení dostáváme zaplaceno už v polovině měsíce, tj. i za dva týdny, které jsme ještě neodpracovaly! Nicméně tento mesíc nám Joanna poslala nasledující e-mail, který nás celkem pobavil. Když už nic jiného, tak tohle je ukázkový příklad čínské organizace a managementu:

Dear Radka and Dave,

The payment for Oct has been done yesterday, but the financial office made a mistake which need your help to correct.

The payment for you is 2000 plus 500 food allowance, total is 2500 as last month, and they have deposited 5060, which means you are supposed to return 2560 immediately for them to balance the account. Please check the account and let us know. Sorry for the mistakes and any inconvience it might caused.

regards,
Joanna

No řekněte, není to zábavné?
Ráda bych se ještě u peněz zastavila. Pro zajímavost moje kolegyně se mi svěřila, že její plat ve školce činí 1700 juánu mesíčně, z čehož ještě musí zaplatit bydlení, které jí college poskytuje. Pravda není nejdrazší 160 juánů měsíčně za pokoj s koupelnou, navíc tam bydlí po dvou. Pro srovnání můj plat skutečně dohromady činí 2500 juánů za 25-26 hodin týdně s tím, že ubytování hradí college a je na nesrovnatelně vyšší úrovni. Čínští učitelé i studenti si můžou o počítaci s internetem, klimatizaci, pračce a kuchyni s mikrovlnkou jenom nechat zdát. Vždyť nemají ani teplou vodu! Ale jejích 1700 juánů odpovídá pracovní době cca 60 hodin týdně. A to jsou její současné platové podmínky mnohem lepší než v jejím předchozím pracovišti v jiné školce! Taky se mi svěřila, že jim ředitelka zakázala mezi sebou (zaměstnanci školky) o svých platech mluvit. Nevím přesně proč, ale asi každý vydělává trochu jinak. Pro zajímavost srovnání s Čechama, Samuel někde na internetu vyčetl, že průměrný český plat je desetkrát vyšší než čínský průměrný plat. Hm, jaký je ovšem průměrný čínský plat zatím nevím. Tady v Shaoxingu se situace těžko srovnává, protože se jedná o skutečně velice bohaté město, průměrné platy jsou tu dokonce vyšší než v Shanghai.



26.10.2007

V Shaoxing, můj společenský život v Číně

Co se mého společenského života týče, je celkem bohatý. Neustále se tu něco děje, jako třeba pravidelné večeře s ostatními mezinárodními učiteli. Posledně pro nás vařila kolegyně z Austrálie a pozvala i několik svých studentů. Takže taková malá párty. Jindy zase vyrážíme do restaurace. V pátek se scházíme v jednom místním ačkoliv spíše západně vyhlížejícím baru BonBon se spoustou fotek rockových kapel a nejrůznějších plakátů. Pijeme čínské pivo a debatujeme. Spolu s námi se tu vyskytují i další „Zápaďané”, překvapivě hodně Brazilců, kteří přijeli za obchodem.
Nedávno jsem se tu seynámila s velice zajímavou holčinou Chantal, pocházící z Ameriky. Dva roky učila na naší Yuexiu college. Pak tu potkala Turka a tady v Číně se za něj provdala. Lidské osudy jsou skutečně nevyzpitatelné. Hlavním důvodem proč o ni píšu ovšem je, že tu momentálně studuje tradiční čínskou medicínu a akupunkturu u místních renovovaných čínských učitelů a mediků. Neubráním se přívalu nadšení, protože moje zkušenost s alternativní medicínou je stoprocentně pozitivní. Dalo by se říct, že mi pomohla vyřešit určité problémy, které západní medicína jen zhoršovala. Neváhám a ptám se, jestli bych do tohoto tajemného světa nemohla nahlédnout či být jejím pokusným králíkem. Chantal hned souhlasí a vyměňujeme si čísla. Tuhle možnost si rozhodně nenechám ujít!



28.10.2007

V Shaoxing, školka v krizi a "opening class"

Ve školce jsem si nedávno prošla menší krizí. Dalo by se říct, že se jednalo hlavně o špatnou komunikaci. Učitelé v Montessori třídě nechali děcka mírně řečeno zdivočet a několikrát mě s nimi nechali samotnou ve třídě. Pro ty, kteří si nedokáží představit, co se děje, když se 18 tříletých dětí nechá téměř o samotě, bych situaci popsala asi následovně. Smršť malých ječících tornad neúprostně demolujících všechno, co jim přijde pod ruku. Jedna osoba, která navíc nemluví jejich jazykem, je zastaví jen ztěží. Ačkoliv se jednalo o skutečně frustrující záležitost, naštěstí měla poměrně jednoduché řešení. Našli jsme si čas, všichni jsme se sešli a v klidu probrali. Vysvětlili jsme si celou záležitost, sdíleli společnou frustraci a dohodli jsme se na nové strategii týmové práce. A hned druhý den se ukazuje, že to funguje! Situace se mění k nepoznání a zase je radost děti učit a s kolegy spolupracovat.

Mimojiné se ve školce zavedly tzv. „opening class”, kdy učitelé chodí na pozorování hodin ostatních učitelů, aby se přiučili něčemu novému či se inspirovali. I mě teď čeká „opening class” a navíc teď budu některé neděle dávat ukázkové hodiny rodičům a jejich dětem, tedy potencionálním studentům v příštím semestru. Jsem z toho mírně nervózní. Mám už sice nějakou zkušenost, ale tohle je přece jenom trochu moc. Nakonec to ovšem dopadá moc dobře. Mé nedělní hodiny probíhají hladce až na menší technické problémy způsobené vadnou elektronikou. Moje „opening class” má dokonce velký úspěch. Děti se předvádějí v nejlepším světle a vše probíhá podle plánu. Dokonce dostávám pochvalu ředitelky!



30.10.2007

V Shaoxing, svatba

Na konci měsíce jsme s Dave pozvané na svatbu jednoho zdejšího čínského učitele, což si přirozeně nenecháme ujít. Není nám ovšem vůbec jasno, zda se jedná o samotnou svatbu či jen svatební hostinu. Dostává se nám podivných informací. Sraz máme v 17.00 u severní brány, kde nás vyzvedne autobus a odveze na místo konání. Sama svatba má proběhnout v 17.28!? Velice nás zajímá, proč zrovna v tak podivný čas, ale nakonec to vypadá, že jde asi o chybu tisku, protože se na místo určení dostáváme poněkud později a navíc se dozvídáme, že svatba proběhla už předešlý den a ještě se cosi bude dít znovu příští týden. No moc moudré z toho tedy nejsme. Autobus nás dováží do luxusního hotelu, kde je vystrojena velká hostina s nejvybranějšími pochoutkami. Jako např. kuřecí nožky, kachní jazýčky, želvy i s krunýřem a japonské sashimi. Je tu kolem 400 hostů. Večer probíhá následovně: ženich a nevěsta vítají hosty u dveří, pak jeden druhému zpívají píseň o lásce, vymění si prsteny a rozkrojí dort, po zbytek večera chodí od stolu ke stolu a připíjejí si s hosty Shaoxingskym rýžovým vínem. Nemáme z toho dojem, že by se jednalo o tradiční čínskou svatbu, ale spíše jakýsi kulturní mišmaš, ale rozhodně je to zajímavé vidět.
Nakonci se dozvídáme, že k tomu aby se člověk v Číně mohl oženit, musí být starší 21 let, podrobit se lékařské prohlídce, podepsat jakýsi papír na úřade a sňatek je tím stvrzen. Potom si to už každý dooslaví podle svého vkusu a zejména svých finančních možností. Většina Číňanů se žení spíše později, protože upřednostňují si nejdříve vybudovat postavení a něco našetřit. Většina rodičů, které vídám ve školce vypadá nejmíň na třicet, ale většinou jsou ještě starší, a to mají samozřejmě převážně jen jedno dítě, o které musí předem zažádat. Podle všeho můžou mít i více dětí, ale musí pak platit mnohem vyšší daně.



05.11.2007

V Shaoxing, škola základ života!

Na začátek jen pár slov o životě čínské nebo spíš asijské mládeže celkově, protože je jak zajímavý, tak šokující. Již jsem se zmiňovala o tom, že duševní vývoj mladých Číňanů je poněkud zpomalený v porovnání se stejně starými Evropany. Tohoto úkazu jsem si spolu se svými neasijskými přáteli všimli už v Austrálii. Ale teprve teď mi tomu začínám trošku rozumnět. Na začátek bych ovšem chtěla podotknout, že se nejedná o žádný oficiální statistický průzkum nebo podrobnou studii, nýbrž mé vlastní postřehy a dojmy, které jsem získala na základě přátelství a četných rozhovorů s Asiaty, jak Číňany zde v Číně, ale také Korejci, Thajci, Pakistánci a Nepálci, kteří patřili k mým blízkým přátelům v Austrálii. Tudíž to, co se chystám napsat, může být do značné míry zkreslené…

Podle všeho totiž asijská mládež tráví většinu času ve škole. Celé dětství a dospívání sedí od rána do večera na zadku a studují bůh ví co, protože v praxi se hodiny strávené nad knihami očividně moc neprojevují. Pravděpodobně se jedná o velice teoretické a neefektivní učení, které spíš zahlcuje mozek přebytečnými a neužitečnými informacemi bez kontextu a bez vztahu ke každodenímu životu, a které vede spíše k znechucení učení jako takového. V podstatě jsou studenti tak přetížení, že ve volném čase, který prakticky nemají, potřebují jenom vypnout.
Prázdniny tráví studenti pro změnu v letní škole studiem čehokoliv ,v čem zrovna nevynikají, aby si vylepšili studijní skóre. To, že se pravděpodobně jedná o něco, na co zrovna nemají talent, a že když už něco, tak by mohli raději rozvíjet to, co je baví a co má pro jejich další život smysl, nikdo nebere v potaz.

Na vzdělání nebo spíše na dobré studijní výsledky se totiž klade nevýslovný důraz. Zvláště tady v Číně, kde existuje politika jednoho dítěte, rodiče udělají cokoliv je v jejich silách, aby zajistili svému potomku rozumné vzdělání a zvláště jej donutili ho dokončit. K tomu ještě přispívá fakt, že mnozí rodiče jsou z generace kulturní revoluce a sami studovat nemohli, tudíž přirozeně ve vzdělání vidí lepší budoucnost pro své děti, které jsou tak vystaveny neuvěřitelnému tlaku, který asi jen těžko může mít dobrý vliv na jejich psychiku. V Japonsku údajně existují i případy sebevražd studentů, kteří nebyli schopni po několikáté udělat důležitou zkoušku.



09.11.2007

V Shaoxing, návštěva baru Bonbon a pár česko-čínských zajímavostí

Opět se vypravujeme do našeho oblíbeného baru Bonbon, kde se potkáváme s komunitou Shaoxinských cizinců. Jedná se o pestrou směsici lidi z USA, Turecka, Hondurasu, Británie, Ruska, Brazílie a Indie. Poznáváme Chantalina manžela, který mimo jiné vystudoval stejnou univerzitu v Anglii jako Dave! Povídáme si s tureckou bandou a užíváme si spoustu srandy, jelikož jsou to skutečně velice srdečné a otevřené lidičky. Hlavní zábavou jsou lekce tureckého slangu. Všichni se shodujeme, že cestování je úžasná věc. Můj turecký učitel se už nemůže dočkat, až bude pozítří vyprávět svým kamarádům v New Yorku, jak v jedné čínské hospodě učil českou holku turecký slang.

Ještě několik „česko-čínských”, popřípadně obecně asijských zajímavostí, na které Samuel náhodně narazil, od doby co se známe. Podle všeho v Čechách žije 10 tisíc Číňanů. Kolem 2300 čínských studentů jsou fanoušci českého fotbalu, svoje nadšení pro náš národní tým sdílí na univerzitních faceboocích. Jakýsi populární zpěvák z Taiwanu má ve svém repertoiru píseň, která se jmenuje Pražské náměstí - Bulage Guan Chang (s největší pravděpodobností jde o Staroměstské náměstí), repuje o jakési nešťastné lásce odehrávající se v Praze. V Korei zas mají televizní seriál honosící se názvem “Prague Lovers”, údajně jde o romantické příběhy korejských milenců v Praze!? Překvapivě to vypadá, že se o Praze v Asii ví a že tu má pověst věru romantického města. A ještě jedna perlička na závěr, Haškovy Příběhy dobrého vojáka Švejka byly skutečně přeloženy do čínštiny. Dočkaly se dokonce dvou vydání a jsou údajně v Číně populární.



10.11.2007

V Shaoxing, rodinný oběd

Samuelovi rodiče se rozhodli navštívit svého syna a dovést mu z domova několik nezbytnosti. Přitom projevili přání na vlastní oči spatřit cizince a s tím přišlo i Samuelovo pozvání na společný oběd. Moje počáteční obavy z váznoucí komunikace přemohla zvědavost. Jak asi vypadá oběd v takové normální čínské rodině?
Bude to určitě velice zajímavá zkušenost se vším všudy, nejen díky tomu, že rodiče neumí ani slovo anglicky a moje čínština zatím nedosáhla na úroveň smysluplné komunikace.
Po příchodu do restaurace se mě tatínek ptá, jestli už jsem si zvykla na čínskou kuchyni a strká mi do rukou jídelní lístek sestávající se pouze z čínských znaků. Když vidí, jak na menu bezradně koukám, ukazuje mi spoustu obrázků, nejspíš si mám vybrat aspoň podle vzhledu. Nedá se ovšem říci, že by mi to nějak radikálně pomohlo, jelikož většinu ingrediencí vidím snad poprvé v životě. Nakonec ale něco vybíráme a tatínek mi ukazuje objednávku, abych ji schválila a vyjádřila se, zda je toho dost! Tatínek se rozhovořil a já se smysl jeho slov snažím odhadnout ze situace. Ale už nějakou dobu mám pocit, že jsem se ztratila. Tázavě se ohlížím po Samuelovi, který stojí v pozadí a upřímně se baví našimi pokusy vzájemně si porozumnět.
Později mi prozrazuje, že rodiče mezi sebou mluví nářečím severní části provincie Jiangsu, ale na mě se v marné snaze dorozumnět obrací v mandarinštině.
Jako příbor dostáváme nádherné keramické hůlky s úchvatným designem. Jíst se s nimi ovšem dá jen těžko, jelikož příšerně kloužou. A tak hned při mém prvním pokusu nabrat jednu z pochoutek mi vylétají z ruky a se šplouchnutím přistávájí v jakési polévce. Všichni mě taktně ujišťují, že se nic neděje, že si vlastně ani ničeho nevšimli. Námětem naší obědní konverzace je zejména Česká republika. Rodiče jsou zvědaví hlavně na to, jak to chodí na našich univerzitách a jak je to obecně se vzděláním u nás. Loučení je velice srdečné až dojemné. Rodiče mě zvou na návštěvu jejich rodného města, ať se prý stavím kdykoli si budu přát!



17.11.2007

V Shaoxing, návštěva kadeřnického salónu

Moje vlasy začínají růst do nekontrolovatelných délek. Jinými slovy si s mírným zděšením uvědomuji, že potřebuji odborný zásah kadeřníka. Ovšem při pohledu na futuristické kreace na hlavách většiny zdejších obyvatel, ve mně roste mírná nedůvěra jejich služeb sama využít. Když ještě k tomu domyslím, jakou moje vlasy obvykle vzbuzují pozornost a chuť vytvářet různé bizardní účesy i u mých čínských známých i neznámých, kteří si nikdy nenechají ujít příležitost, aby si s nehráli, zbuzuje ve mě pomyšlení na návštěvu kadeřníka podobné pocity jako návštěva u zubaře. Opět prosím Stinu, zda by nešla se mnou. Potřebuju, aby kadeřník pochopil, že chci vlasy jen zastřihnout a tak mu nedat příležitost, aby se na mých vlasech umělecky vyřádil. Nakonec jdeme ve třech, já, Stina a Dave. Hned při vstupu do kadeřnictví se k nám obrací všechny pohledy. Nedůvěřivě se rozhlížíme kolem. Kadeřník si mě odvádí kamsi dovnitř salonu, zatímco Stina trpělivě zodpovídá otázky, týkající se nás dvou “cizozemců”. Dave se krčí v koutě, přičemž se snaží nedat nikomu záminku hrát si s jejími vlasy. Při mytí vlasů kadeřníci podrobně zkoumají jejich strukturu. Shodují se, že moje “evropské vlasy” jsou delśí, jemnější a tenčí než většina vlasů čínských. Daviny afro vlasy ovšem vzbuzují ještě větší pozornost. Ptají se, jestli jsou přirozeně kudrnaté a se zoufalou snahou o jejich bližší analyzu žádají, jestli by je nechtěla aspoň nechat umýt, když už nic jiného. Na závěr si nás vyfotí jako vzácnou zahraniční klientelu místního salónu. Všechno ale dobře dopadlo. Odcházím spokojená. Co se cen týče, platila jsem 20 juánů. To je teda cena v průměrném kadeřnictví, která se ovšem v lepších salonech může vyšplhat tak stovku. Samozřejmě zavisí na stylu a náročnosti účesu. Ten můj byl opravdu jednoduchý.



18.11.2007

V Shaoxing, na výletě v Orchid Pavilion a určité kulturní rozdíly

College pro nás zorganizovala další kratší výlet po okolí Shaoxingu. Tentokrát se chystáme navštívit Orchid Pavilion, v Číně věhlasné centrum kaligrafie, významnou turistickou atrakci a dějiště četných festivalů. Orchid Pavilion se nachází jen pár kilometrů od Shaoxing v nádherné přírodní scenérii jezer s lotusy, bambusovými lesy, orchidejemi, což bohužel v tomto ročním období nemůžeme dostatečně užít, jelikož je vše odkvetlé, ale naskýtá se nám naprosto okouzlující pohled na altány a budovy v tradičním čínském stylu vkusně usazenými do krajiny. Zároveň zde můžeme obdivovat spoustu úchvatně vypadajících tradičních znaků, které jsou nečitelné i pro většinu moderních Číňanů.
Na oběd máme pravé čínské barbeque! Na speciálních stolech si vlastnoručně opékáme nejrůznější druhy masa, tofu a bůhví čeho ještě a opravdu moc nám to všem chutná, sotva jsme schopni se odvalit zpět do autobusu. Na celém barbeque je nejzajímavější jeho konec. Veškeré zbytky jídla a haldu odpadků zanechávame jen tak na místě. Rozpačitě se ohlížím na tu spoušť nevyhnutelně kontrastující s nádherným okolím parku. Následně jsme informováni, že na úklid tu mají lidi a skutečně za chvíli už se začíná uklízet! Nevím přesně, jak to funguje jinde, ale v našem okolí je všude bezvadně čisto, ačkoliv všichni bez jakýchkoli servítků hazejí veškerý odpad pod sebe nebo vedle sebe. Tuším ovšem, že v této provincii mají dostatek prostředků na to, aby si úklid zajistili, ale ne všude to asi takhle funguje.

Tím se dostávám i k jistým vzájemným kulturním odlišnostem. Čínské způsoby zejména pak při stolování, by nemusely být na „západě” považovány zrovna za nejslušnější, což může být způsobeno dvěma důvody.
Za prvé, Číňané maji dalo by se říci jinou “filozofii konzumace”. Jak už jsem kdysi psala, třeba maso se před uvařením neodděluje od kosti a porcuje se velkými noži i s kostmi. Údajně je jednodušší maso do kosti oddělit až když je vařené a ne nožem, ale zuby, čož ovšem vede k “mírnému nepořádku” a také nejrůznějším zvukům při vypořádávání se s pokrmem. Tohle se přirozeně týká i ostatních surovin. Navíc hůlky k usnadnění takovéto konzumace příliš nepomáhají ani zručnému Asiatovi.
Za druhé, Číňané opravdu nemají až tak vyvinutý smysl pro pořádek a pro organizaci snad už vůbec ne. Dále tu podle všeho existuje snaha zajistit práci co nejširším vrstvám obyvatel a úklid poskytuje aspoň nějaky životní příjem, což možná způsobuje to, že s odpadkovými koši a základním úklidem vlastního bordelu si tu nikdo příliš hlavu neláme. Podle mých pozorování, job, který by na západě dělal maximálně jeden člověk, tady vykonávají alespoň tři osoby.



20.11.2007

V Shaoxing, téměř ostřílený pedagog

Studenti místní college s oborem „Educational English” procházejí praxí v naší školce. Praxe trvá 2 týdny, z čehož první týden vše náležitě pozorují a druhý týden sami vyučují. Pro mě by to teoreticky znamenalo týden volna, ale v praxi tam stejně musím být a pomáhat tak jako tak. Nicméně se ocitám v zajímavé situaci. Stejně staří studenti ke mne přistupují jako ke zkušenému pedagovi, vyptávají se co a jak, dokonce mě žádají o feedback! Hm, netušeně a velice brzy po vypuknutí mé kariéry tak předávám zkušenosti ze své “bohaté” učitelské praxe.



24.11.2007

V Shaoxing, na průzkumu okolí školy

Konečně jsme se odhodlali prozkoumat komplex budhistických chrámů, nacházejících se na kopci hned za naší college. Naše výprava je ve složení já, Dave, Tim (nově příchozí učitel z Austrálie) a Six, studentka college, která se s námi nedávno skamarádila a dělá nám průvodkyni. Nakonec zjišťujeme, že se nejedná se o historické budovy, spíše nové a ještě nedostavěné chrámy, které dekoracemi, barvami a moderním vybavením jenom hýří. Zajímalo by mě, odkud se na tohle berou peníze. Příjemnou procházku v přírodě zakončujeme nakoupením produktů čínského “fastfoodu”, v podobě cukrové třtiny, bambusu, rýžové kaše a jakési neidentifikovatelné placky a pokračujeme malou párty u nás doma.



25.11.2007

V Shaoxing, v ZOO

V neděli se vypravujeme do Hangzhou. Bohužel nemáme moc času, takže je to jenom na skok, a akorát tak na návštěvu místní Zoologické zahrady. Tentokrát cestujeme ve třech - já, Dave a Stina. Máme z toho ovšem tak trochu smíšené pocity, protože jsme se doslechly, že v čínských zoologických zahradách není na zvířata nejšťastnější pohled. Zvířata obvykle nemají tolik prostoru a vybavení jako na západě. Dokonce by se v tomto případě dalo řici, že ZOO je rekonstrukci a zvířata jsou většinou někde schovaná.Ale co nás asi nejvíce překvapilo, bylo chování nékterých návštěvníků. Na vlastní oči jsme viděly, jak kdosi hodil na opičku ve výběhu nedopalek cigarety! Nebo jak návśtěvníci záměrně zvířata dráždili bušením do vitríny!
Vstup nás stál pouze 8 juánů, což je celkem směšná cena. Vtipkovaly jsme, že jsme zřejmě dostaly rodinnou slevu jako tři sestry, čistě na základě naší “podobnosti” - Evropana, Asiata a Brita Jamajsko-Indického původu. J



02.12.2007

V Shaoxing, knedlíková párty

Není mi zrovna nejlíp. Chytila jsem rýmu. Zdejší klima mi moc nesvědčí. Neustále se tu střídá teplo a zima, až tak že jeden den svítí slunce a pomalu chodíme v tričku a dryhý den leje jako z konve a klepeme se zimou ve třech vrstvách a zimní bundě.
Večer máme opět malou párty. Six ráda vaří a tak se nabídla, že pro nás ukuchtí něco z domácí kuchyně, kuře na houbách, lilek a omeletu. Musíme uznat, že vařit rozhodně umí, moc nám všem chutná. Bohužel jsme začali trochu pozdě a už řada nedošla na poslední chod – knedlíky. A jelikož by to byla velká škoda, pokračujeme další den obědem. Zjišťujeme ale, že nemáme dostatek surovin a tak zkoušíme improvizovat ve stylu „co dům dal” a cpeme knedlíky, čím nás napadne. Nakonec se oběd protáhne až do večeře. Konverzujeme o způsobech stolování v Číně a na „západě”. Učíme naše činské přátele jíst vidličkou a nožem. Vysvětlujeme naše pravidla slušného stolování. Slova se ujímá Dave, která absolvovala své středoškolské vzdělání v jedné z britských „posh” dívčích soukromých škol, takže má nejlepší přehled o všech druzích vidliček, nožů a lžic, jejich uspořádání na jídelním stole a pořadí používání.
Další zajímavý postřeh se týká zeleniny. V čínské kuchyni totiž velice zřídka objevíte syrovou zeleninu, většinou je vařená nebo aspoň spařená. Moje pojídání syrové zeleniny Six naprosto šokuje. Říká, že tohle je pro ni naprosto “impossible”! Stina a Samuel jsou trochu odvážnější a syrovou zeleninu po mém příkladu ochutnávají. Nicméně nemá to velký úspěch a s jistými rozpaky komentují svoje pocity slovy: “like a rabbit!”. Samuel ještě dovysvětluje, že se v Číně hojně používají postřiky, které jsou často dost koncentrované a někdy až zdraví nebezpečné a údajně proto je třeba zeleninu řádně umýt a raději ještě uvařit nebo spařit, aby z postřiku zbylo co možno nejméně.



05.12.2007

V Shaoxing, školka v očekávání mezinárodního konfliktu a zimní vučovací výbava

Do školky do Montessori třídy nám na měsíc přibyl nový žák. Je to synovec profesora místní college, jehož dcera se vdala do Ameriky a teď přijela s manželem a synem navštívit svoji rodinu. Malý Morgan mluví anglicky a měl by rozumnět i čínsky. Ve školce je právě proto, aby se rozmluvil. A tak tu dochází k vzniku zajímavé situace. Američan Morgan s Íráčanem Mustafou se octli v jedné třídě! Jak asi spolu budou vycházet? Mezi učiteli se šíří nejrůznější vtipy a komentáře na toto téma s téměř legitimním očekáváním mezinárodního konfliktu čtyrletých capartů na půdě čínské školky! Ještě že tohle je to poslední, co by tyhle dva malé nezbedy mohlo trápit!

Když už se zmiňuji o školce, neměla bych opominout komentář k jejímu zimnímu provozu, který probíhá zcela samozřejmě bez topení! Nutno podotknout, že v této oblasti teploty v zimě klesají pod 10 C, v noci je občas pod nulou a ráno najdete všude jinovatku. Vyučování tak probíha v několika vrstvách oblečení, čepicích a šálách. Asi nemusím podotýkat, že po mnohých stránkách to není nejpraktičtější, zejména když děcka neustále potřebují na záchod! Nikdo z nás mezinárodních učitelů nedokáže pochopit jak to, že tadi ti mrňousové nemají permanentně zápal plic, jelikož nejenže se ve třídách netopí, ale nechávají se tu navíc všude neustále otevřená okna!

Musela jsem se na zdejší zimu řádně vybavit. Nakoupila jsem si několik svetrů, zimní bundu, šálu a zimní boty s kožíškem. Zima je tu musím říct mnohem chladnější než v Sydney. Údajně tu i vyjímečně padá sníh, který se ale dlouho neudrží. Celkem překvapivě, z nějakého důvodu jsem to na této zeměpisné šířce (30 stupňů) nečekala.

Doma zima naštěstí není problém, protože si můžeme přepnout klimatizaci na vytápění. Jen to nesmíme moc přehánět a dopřávat si tepla příliš dlouho, abychom nepřekročili měsíční limit za elektřinu ve výši 300 juánů. Musely bysme totiž doplácet. Trochu problém je, že teplo nám rychle uniká, jelikož okna ani dveře nemají těsnění a tak několikacentimetrové škvíry improvizovaně zacpáváme oblečením.



08.12.2007

V Shaoxing, výlet do Ning Bo

Vydáváme se na výlet do nedalekého městečka Ning Bo, tentokrát ve složení já, Stina, Six a Tim. Průvodkyni nám dělá Sixina sestřenice, která nás dostává svojí odpovědí na otázku, jak se jmenuje. S naprostou samozřejmostí říká:„You can call me five or fifteen!”. Australan Tim to pod vousy komentuje slovy: “Something went horribly wrong here!”. Nicméně 5/15 je velice milá a s mapou v ruce nás vodí od jedné pamětihodnosti ke druhé. Navštěvujeme tak muzeum oblečení, galerii současného čínského umění a pak také Pavilion Tian Yi, podle všeho jednu z nejstarších knihoven v Číně vůbec. Jedná se o objekt v klasickém čínském stylu se spoustou starých knih, dřevěného vyřezávaného nábytku a kaligrafie. Na závěr se seznamujeme s oblíbenou tradiční hrou “mah jan”. Po zbytek dne se jen tak touláme po městě, přičemž narazíme také na katolický kostel v neogotickém stylu, a tak hned zvědavě nahlížíme dovnitř. Nedá se říci, že by se nějak zásadně lišil od těch, co známe z našich krajin. Nicméně trošku nás překvapuje Sixtina otázka položená v dobrém úmyslu rozšířit si všeobecné vzdělání. “And who is this?”, ptá se a ukazuje na Krista na kříži. Otázka víceméně pochopitelná, ale zní tak hrozně nezvykle…



14.12.2007

V Shaoxing, moje varietní vystoupení

Ráno mě čeká další „opening class” ve školce. Poslední dobou si připadám jako kouzelník ve varieté. Rodiče se svými potomky se vždycky sejdou a vyčkávají, co jim dnes zajímavého předvedu. Po kapsách nebo v “magic bagu” mám poschovávané zubní kartáčky, ručníky, nafukovací balónky, plyšáky apod. A pak to vypukne - cvičím, tancuju, zpívám a jinak se předvádím, abych ta prťata nějak zaujala a na chvíli udržela jejich pozornost a zároveň přesvědčila jejich rodiče o tom, že v tomhle zařízení je o zábavu jejich ratolestí opravdu postaráno.

Pokud má někdo problém se stydlivostí a trémou, nebo neschopností svobodného sebevyjadření, tak učení ve školce, obzvláště pak když vám vaši žáci nerozumí, rozhodně doporučuji jako léčebnou terapii!

Odpoledne se Samuelem vydáváme po dalších pamětihodnostech Shaoxingu. Navstěvujeme Zhou En Laie, rezidenci váženého ministra zahraničí prvních let Čínské lidové republiky a den zakončujeme v restauraci specializované na „jiao zi”, čínské knedlíky.



20.12.2007

V Shaoxing, vánoční přípravy/nepřípravy

College zorganizovala vánoční párty pro mezinárodní učitele. Na programu je večeře a dobrovolná vystoupení, dokonce dostáváme poukázky na dárek. Akce se koná ve stejném hotelu jako onehdy svatba. Večeře je jako vždy výtečná. Většinu vystoupení tvoří koledy v různých jazycích. Nejznámější anglické koledy mají samozřejmě i japonské a korejské verze. Jako dárek dostáváme flašku vína, bonboniéru, kašmírovou šálu a kalendář na rok 2008 s fotkou nás mezinárodních učitelů z celé školy. Opravdu příjemný večer.

Co se vánoc týče, podle očekávání je tu nikdo zvlášť neprožívá, nicméně se občas setkáte se Santou ve výloze nebo nějakým tím stromečkem. V západních supermarketech se dokonce občas i hrají koledy. Ve větších městech, kde se vyskytuje více cizinců, je podle všeho i na vánoční výzdobu brán větší ohled. Číňani si také občas mezi sebou popřejí veselé vánoce, pošlou si nějakou tu vánoční sms, nicméně toť vše.

K nám do školky ovšem Santa dorazil a rozdával sladkosti. Všeobecně se spíše jedná o jakési seznamování se západní kulturou, protože o historii a významu Vánoc v naší kultuře se tady moc neví. Vánoční volno se také nevede. Nicméně mají pochopení pro nás a tak dostáváme dva dny volna. Dostává se nám tak prodlouženého víkendu na strávení netradičních vánočních svátků v čistě čínském duchu. S Dave toho využíváme k návštěvě jednoho z nejvíce fascinujících měst Číny – Shanghai.



23.12.2007

V Shanghai, vánoční výlet do Shanghai

V sobotu 22.12. nasedáme na vlak s konečnou destinací Shanghai! Z Shaoxinu to trvá 2 a půl hodiny, takže je to na čínské poměry více méně za rohem. Zpáteční lístek naás stojí nějakých 80 juánů.
Shanghai je čínským nejlidnatějším městem. Co se týče přesného počtu obyvatel, údaje se dost různí, ale prý by to mělo být určitě více než v Pekingu. S předměstími, neregistrovanými a tranzitními obyvateli to musí být přes 20 milionů a město jako takové uctihodných 15 milionů. Shanghai je zároveň považovano za ekonomické centrum Číny, s více jak 4 tisíci mrakodrapy, z nichž nejvyšší a nejznámější je Jin Mao (420m, 5.nejvyšší budova světa) a Oriental Pearl Tower (špice by měla dosahovat 468m, 4. nejvyšší budova světa).

První den vyrážíme obhlídnout Nanjing walking road ve čtvrti the Bund s neoklasickou a art deco architekturou z dob evropské kolonizace, která bývala v 19. a první polovině 20.století hlavním finančním centrem Asie!
V neděli 23.12. vyrážíme na obhlídku letiště, ale hlavním účelem je projet se Maglev transrapidem, který funguje na principu magnetické levitace patentovaném v Německu. Vzdálenost 30km z centra Shanghai na Pudong International Airport zvládáme za 8 minut! Jak by také ne, když si tonhle pekelně rychlý vláček může hulákat až 431km/hod! Asi bych se měla zmínit o ceně. Zpáteční lístek vyjde na 80 juánů, což podle našeho očekávání není zrovna levné, když vememe v potaz, že metrem se svezete za pár juánů. Ale za ten zážitek to určitě stálo! Vlak byl v obou směrech překvapivě hodně plný. Slyšely jsme totiž, že je příliš drahý na to, aby ho využívali běžní cestující. Podle všeho se chystá nová linka metra, která povede až na letiště, a tak by cesta měla vyjít podstatně levněji. Jelikož nás vlak dost zaujal, jdeme se podívat do muzea, kde se dovídáme o historii Maglevu a principu na jakém funguje.

Pak se vydáváme do distriktu Pudong, finančního centra města, kde je soustředěna většina mrakodrapů. Neodpustíme si návštěvu Jin Mao. Chceme se totiž podívat na město i z ptačí perspektivy a udělat pár fotek z výšky 420 m! Výtah nás vyveze nahoru přes 88 pater za neuvěřitelných 45 sekund! Teda dnes se vše odehrává ve stylu „rychle a zběsile!” J Vstup nás stojí opět 80juánů. Nahoře nás čeká nádherný výhled a i malé překvapení. V jednom souvenir shopu nás obdarují pravou mořskou perlou, kterou před našima očima vyndají ze snad ještě živé lastury! No a za pár juánů nám z ní i prý udělají slušivý přívěšek. Já se spokojuji s gratis perlou, nicméně Dave je toho názoru, že perla na krku se přece může vždycky hodit a tak dělá obchodníkům aspoň malý kšeftík.

Na večeři jdeme do portugalské restaurace se specialitami z Macaa.

Večer máme v plánu podívat se na People’s Square, nafotit noční Shanghai a tudíž prodírat se davy lidí.
Shanghai je veliké moderní město plné mrakodrapů a futuristicky vyhlížejících budov připomínající někdy i létající talíře. Nicméně i přes fakt, že před městy zdaleka upřednostňuji poklidné přírodní scenérie a když už město, pak jedině historické, musím říci, že mi Shanghai učarovala. To město má prostě tak zvláštní atmosféru, ducha a energii, nebo jak to nazvat, zkrátka jsem se nemohla ubránit hlubokému dojmu.

Na závěr dne ještě zamíříme znovu do Bund oblasti, abychom si vyfotily skyline i v noci. Když už máme téměř dofoceno, oslovují nás dva chlapci, které jsme zahlídly už na Jin Mao, a kteří evidentně mají zájem se s námi seznámit. Navíc k tomu přistupují vskutku originálním způsobem. Nesměle se k nám přimotají a prohlásí: “Do you want to play with us?”! Neubráníme se záchvatu smíchu. Nicméně se nakonec necháváme pozvat na skleničku. Naši společníci jsou kamarádi, jeden místní a druhý z vedlejší Koree. Studují spolu v Seolu mezinárodní obchod a v Shanghai jsou jako my na výletě.
Komunikace probíhá v duchu našeho seznámení, to znamená zcela originálně. Zatímco čínský mladík s angličtinou celkem koketuje, pouze se vyjadřuje vskutku neotřele, jeho korejský kolega ke komunikaci používá slovník ve svém mobilním telefonu. Funguje ale překvapivě dobře. Nejenže fráze docela spolehlivě překládá, dokonce je za mládence i vysloví! A tak rozhovor probíhá následovně. Mladík cosi ťuká do mobilu a mobil vysloví: “Are you married?”. Dostáváme dalśí záchvat smíchu. Dave ukazuje na mě a říká, ”She is.”. Korejec se zatváří překvapeně. Vypadá to,ze celkem rozumí, jenom mluvení mu moc nejde. Tak opět začne ťukat do telefonu a po chvíli mobil vysloví:”Is that true?” . To už se válíme smíchy, ale nakonec ho ujistíme, že ani jedna z nás vdaná není
Konverzace pokračuje v tomto duchu, a to jak stylem, tak i obsahem. Ale to už nás taxík odváží do turistické oblasti předražených restaurací a barů pro cizince, kde nám objednávají předražené drinky. Podle všeho s tím nemají nejmenší problém. Pochopily jsme, že chlapci jsou z bohatých rodin.
Nakonec se jdeme ještě trochu projít, ale už je celkem pozdě, takže se loučíme, vyměňujeme si emailové adresy a nasedáme do taxíka k našemu hotelu.

Je už skutečně dost pozdě a taxikářům se podle všeho nechce jezdit na metr. „Ok whatever”, ptáme se za kolik! Říká 18. Hmm, říkáme, že jsme přijely za 15. Taxikář po chvilce váhání nakonec kývne a nechá nás nastoupit. Cestou dáme dohromady přesně 15 juánů, které mu při vystupování předáváme. Ovšem k našemu velkému překvapení taxikář se začne vztekat. Co je sakra špatně!? Za chvíli pochopíme, že nechce 15, ale 50 a urputně trvá na svém! Dochazí nám, že původně taky nemyslel 18, ale 80. Rázně odmítáme. Většině cizinců to buď nedojde, nebo nad tím mávnou rukou, než aby se hádali, navíc jistou roli určitě hraje i celkem podstatná jazyková bariéra a neznámé prostředí. Tak zjišťujeme, že taxikář umí anglicky jen číslice a to, jak jsme se sami přesvědčily, ještě ne na 100%. Taxikář volá na pomoc někomu, kdo umí anglicky. Energetická Dave se ujímá telefonu. Dotyčná osoba očividně nemá tušení, o co se tu jedná. Pak se nám snaží vysvětlit, že pokud máme zaplatit víc, než je standartní cena, jedná se o noční přirážku. Dave argumentuje, že jsme stejnou vzdálenost jely před pár hodinama na metr za 15 juánů a že přirážka činí maximálně 5 juánů, a to celé se k 50 blíží sotva. Osoba se pokouší vyhrožovat, že se to může jít prošetřit na policii, čehož se Dave hned chytá a trvá na vystavení účtenky, kterou nám řidič může napsat jenom steží. V tomhle momentu osoba pochopí a přeloží naši žádost řidiči, který na to naštvaně něco zabrblá, mávne rukou a nechá nás na pokoji! Tak to byl skutečně bláznivý závěr dnešního dne.



25.12.2007

V Shaoxing, poslední den v Shanghai a můj trošku netradiční štědrý večer

Poslední den jdeme omrknout historickou čtvrť Shanghai a oblast Yuyuan garden, která je ukázkovým příkladem klasické čínské zahradní architektury. Procházíme nesčetné stánky se suvenýry, hedvábnými výrobky, jadeitem, kaligrafií, čínskými uzly, čaji, porcelánem… Jsme velice příjemně překvapeny faktem, že trhovci tady zdaleka nejsou tak vlezlí jako v Pekingu, což k dobrému dojmu z města znacně přispívá. Dojem z klasické čínské architektury nám mírně kazí všudypřítomné fastfoody, McDonald, Starbucks a KFC. Už se chystáme k návratu do hotelu, když nás odchytává skupinka mladých Číňanů. Stejně jako v Pekingu se jedná o začínající umělce, studenty Akademie Výtvarných Umění, podle všeho dokonce jde o pobočku té samé univerzity. Samozřejmě nám chtějí ukázat výstavu svých prací a přesvědčit nás, abychom si nějakou zakoupili a tak přispěli na stipendia chudým studentům. Díla jsou to vskutku nádherná, tradiční i moderní, většinou s hlubokou symbolikou. Hm, co teď? Dave už na chudé studenty přispěla v Pekingu a hodlá u toho zůstat, nicméně já jsem teď v pokušení. Nejenže jsou to nádherné originály na hedvábí podložené bambusovým papírem, ale jsou taky neuvěřitelně levné! Student vytuší mojí nerozhodnost a začne hrát na city. Nejde jen o dobročinnost, ale za každou prodanou práci dostává známky nebo body či co, které jsou pro ně strašně důležité atd. Tím že si zakoupím jeho dílo, mu zlastně prokážu neskutečnou službu! Jsem fakt nahlodaná, nicméně už nemám téměř žádnou hotovost a tak se dáváme na odchod. Student už nasazuje grimasu bolestného zklamání, když se v poslední chvíli rozhodnu, že tu nádhernou, obrovskou (50 na 150cm) malbu zasněženého bambusu na hedvábí za směšných 200 juánů opravdu chci a pujčuji si na ni od Dave její poslední hotovost. Studentovi to viditelně přivozuje stav euforie a pocit vítězství. Skáče a směje se jako pominutý. Za odměnu mi dává čínské jméno “bai xue”, což znamená “bílý sníh” a ještě mi nechává své anglické jméno s emailem. Dave, jejíž čínské jméno je “hei tian”, čili „černý den”, moje nové jméno komentuje slovy, že je to údajně časté jméno pro naivní, nevinnou dívku z čínských filmů, která se obvykle naprosto fatálně zamiluje do hlavního padoucha… Aha! Zajímavé, že?

Musím ovšem poznamenat, že je to moje první čínské jméno, které už jsem předtím dostala zní “pu bu”, neboli vodopád, prý podle mých dlouhých vlasů. Číňanům se vskutku nedá upřít smysl pro poetičnost a romantiku. Jenom mi nejde do hlavy, zda se jedná o něco vrozeného nebo důsledek přehnané obliby sledování přiblblých, přeslazených telenovel, ať již domácí produkce, nebo dovezených trháků z Koreji či Indie.
Máme ještě čas, tak si jdeme sednout do čajovny. Popíjíme jasmínový čaj v nádherném prostředí čínských uměleckých předmětů, tradičních hudebních nástrojů a samozřejmě keramiky a porcelánu. Čas nám příjemně ubíhá. Vůbec si to nedokážeme vysvětlit, ale najednou zjišťujeme, že vlastně nestíháme! Popadneme nákupy a běžíme do hotelu pro naše zavazadla a pak rychle na metro. Přemýšlíme o taxi, ale ulice jsou zacpané. Metrem to bude asi stejně rychlejší. Běžíme jako o závod. Vystupujeme na vlakovém nádraží a dobíháme k na nástupiště přesně v momentu odjezdu našeho vlaku! Pozdě! Taková smůla. To bylo opravdu o chlup! Vypravčí nás posílá zpět k pokladnám. Naštěstí nás tam ujistí, že se nic nděje, lístek nám vymění na další spoj.Bohužel se dovídáme, že už nemají lístky do druhé třídy, takže si budeme muset připlatit první třídu. Příplatek dělá 15 juánů na osobu, ale už nemáme žádnou hotovost a karty neberou. Zobracíme všechny kapsy a naše věci. Jako zázrakem to nakonec dáváme dohromady! V peněžence mi zůstaly poslední 2 jiao, to je 0,2 juánu!

Vlak nám jede za 4 hodiny. Odebíráme se do čekací haly. Abychom si ukrátily čas hrajeme karty s čínskými znaky, které jsem si koupila na studium čínštiny. Opět vzbuzujeme pozornost. Postupně se kolem nás vytváří klouček podivných existencí, kteří sledují naši hru, komentují ji v čínštině a snaží se s námi komunikovat. V celé obrovské hale nakonec zůstáváme sami s naší skupinkou zvědavých Číňanů. Nicméně to není vůbec nepříjemné. Dalo by se říct, že si taková náhodná setkání s místními lidmi užíváme. Většinou to totiž zahrnuje spoustu srandy, takový nevázaný „small talk” s omezenou možností si porozumnět. Většinou ti lidé neumí anglicky vůbec a my čínsky dost málo. Ale tím právě máme možnost si naše jazykové znalosti ověřit v praxi.
Lidé nám někdy v zoufalé snaze komunikovat, začnou čmárat na papír znaky a doufají, že jim třeba lépe porozumíme. Vzhledem k tomu, že v Číně narazíte na desítky druhů nářečí, takže ani samotní Číňané si ne vždy navzájem rozumí, zejména pak lidé ze starší generace znají pouze jazyk své oblasti a oficiálnímu jazyku mandarin se neučili, se snaží odbourat jazykovou bariéru písmem, jelikož to je v celé Číně stejné.
A tak jsem vlastně letošní štědrý večer strávila zcela netradičně na čínském nádraží!
Musím ovšem říci, že tenhle výlet se velice vydařil a i to závěrečné faux pas s vlakem nakonec nebylo tak nepříjemné, ba právě naopak máme zase o pár zážitků navíc!

Jen bych dodala, že v Shanghai se nám opravdu moc líbilo a navíc jsme ani neměly žádný problém se ve městě vyznat. Anglické překlady názvů ulic a institucí jsou prakticky všude. Místní metro má 8 linek, nic komplikovaného a tak jsme neměly nejmenší problém dostat se tam, kam jsme potřebovaly. Navíc se vždy našel někdo kolem, kdo nám rád poradil. Opravdu musím říct, že většina Číňanů je velice vstřícná a ochotná, a ikdyž sami nemluví anglicky, vždy se snaží sehnat někoho, kdo by nám mohl pomoci. Tudíž pokud je člověk trpělivý a otevřený, nakonec se vždycky nějak dorozumí. Podle mě může mít problém pouze arogantní cizinec, který předpokládá, že anglicky mluví přirozeně celý svět a pohoršuje se, když zjistí, že tomu tak není, přičemž sám není schopen naučit se ani „dobrý den” a „děkuji” v jazyku země, které je hostem.



07.01.2008

V Shaoxing, Silvestr a léčba po čínsku

Blíží se konec roku a jelikož se Číňané také řídí západním kalendářem, máme na Nový rok 1.1.2008 volno.Vychází to letos na úterý a tak opět, aby měli tři dny volna v kuse, nadéláváme si pondělní volno v sobotu.
V nedeli mám opět „opening class”. Nevím, co se děje, ale vůbec mi není dobře. Celé odpoledne prospím. Ani v pondělí to není lepší. Večer se koná menší silvestrovská party s mezinárodními učitely. Nakonec se vchopím a také se zúčastním. Konec konců užíváme si poklidný večer povídáním, popíjením, rozbalováním vtipů a podobně. Před půlnocí zejména mladší generacevyráží do města na obhlídku místních barů.To se mě letos netýká, zůstávám doama a sotva se doplazím do postele. Na nový rok se cítím o fous lépe a tak si naordinuji ozdravnou procházku po okolí. Od středy normálně učím, ale stále nejsem ve své kůži. V pátek definitivně ztrácím hlas a celý víkend strávím v posteli.
Naneštěstí ani v pondělí to není lepší a tak se odhodlám navštívit místní kliniku, která se pro studenty nachází na území kempusu. Obávám se, aby to nebyla angína. Joanna jde se mnou. Doktorka je buď velice znalá nebo léčí všechno stejnou metodou. Nechá mě udělat „Aaaaaaaaa”, letmo nahlédne do pusy a diagnóza je hotová.
Joanna to překládá následovně: “It’s been quite serious, there are two ways to treat it, either pills or that which is much quicker.” a ukazuje do vedlejší místnosti. Nakouknu tam a vidím několik studentů ležících na kapačkách.
Vzhledem k tomu, že jsem prakticky nikdy nebyla nijak moc nemocná a o nemocnicích a léčebných procedúrách nemám ponětí, nevím o co se tady jedná a trochu mě to děsí. Nakonec se nechám přesvědčit na ten rychlejší způsob.
Do žíly na ruce mi napíchnout jakousi hadičku vedoucí k velkému pytly s tekutinou, pro mě neznámého složení. Ty pytle budou dva. Odhadovaný čas překapání kapaliny do mého těla je 2 a půl hodiny, ale nakonec se prodlužuje na 5 hodin. V místonosti se mnou leží nebo sedí na stejné terapii přibližně 6 až 7 studentů, kteří průběžně přicházejí a odcházejí. Jen já tu stále zůstávám napojená na největší pytel. Situaci si vysvětluji buď tak, že jako mezinárodní učitel dostávám „special treatment”, nebo že jsem tu jediná opravdu nemocná, protože ostatní na umření zrovna nevypadají. Spíš to celé dělá dojem, že si sem chodí posedět jako do kavárny a celkově je to bráno dost jako společenská událost, protože většinou „nemocné” studenty sem doprovází jejich “ošetřovatelé”, to znamená jejich kamarádi. Od ostatních učitelů jsem slyšela, že se sem chodí zejména ulejvat ze školy.
Nicméně je to způsob spíše drahý, mě to stálo 55 juánů.

Jinak co se týče stavu místních nemocnic, asi záleží na štěstí, na co člověk narazí a jak závažný je jeho problém. Nové nemocnice jsou většinou čisté a poměrně dobře vybavené. Já jsem byla s naší školní miniklinikou spokojená, ale ta má do normální nemocnice asi daleko. Dave bylo dopřáno poznat místní nemocnici na vlastní kůži. Podařilo se jí totiž rozříznout si ruku obrovskym kuchyňským nožem při otvírání krému na ruce! Rána byla docela hluboká, potřebovala to sešít a dostat protitetanovku.
Nemocnice podle jejího vyprávéní měla 2 části, novou a původní. Nová byla čistá a vybavená, ovšem ta původní se prý hygienou a zápachem značně podobala většině čínských záchodků.

Její další postřehy se týkají hlavně soukromí, na které se tu příliš nehledí. Veškeré ordinace a pokoje pacientů jsou totiž prosklené. No a pak nekonečné čekání a běhání od čerta k ďáblu s různými zvkazy a formuláři.

Ve školce si beru dva dny volna. Ředitelka s tím absolutně nemá problém a hned mě posílá domů. Nicméně ji nenapadá oznámit to i mým kolegům, kteří tak na mě chudáci čekají, nic netušíc, co se se mnou děje.



08.01.2008

V Shanghai, moje rekonvalescence a krysa, co vypadá jak tučnák

Přichází mě navštívit Samuel, aby mi zpříjemnil čas mé rekonvalescence. Vykládá mi, že na jakýchsi japonských webových stránkách narazil na kartoon, který sledovával jako dítě, a který byl údajně v té době v Číně dost populární. Zjistil prý, že se jedná o český kartoon. Hlavní postavičku popisuje jako “rat that looks like a penguin”!!? Nevěřícně kroutím hlavou! Co to blábolí? Snažím se vybavit všechny naše kreslené pohádky a večerníčky, co znám, ale nic co by připomínalo krysu vypadající jako tučnák, mě opravdu nenapadá.
Samuel se ale nevzdává a hledá onen odkaz na internetu, aby mě přesvědčil. Padá mi úžasem brada!!! Není to totiž nikdo jiný než Krteček! Je to vůbec možný? Tak i v Číně znají našeho Krtečka! A tak si čas v posteli krátím sledováním svých oblíbených epizod: Jak Krteček ke kalhotkám přišel, Krteček ve městě, Krteček na poušti…



16.01.2008

v Shaoxing, na řadu přichází akupunktura

Tak tenhle měsíc bude podle všeho pokračovat ve stejném duchu v jakém začal. Kapačka sice zabrala, ale jen dočasně. Počasí se ješte více ochladilo, ve školce denně mrznem, ale kupodivu to vypadá, že jsem jediná, kdo se s tím těžko srovnává. Jak to, že čínským učitelům a děckám zima až tak nevadí? Pořád se necítím dobře a zima tomu nepřidává. Znovu na mě přijde nemoc, musím si vzít další tři dny volna, dost váhám, protože nechci nechat Stinu pracovat samotnout. Naštěstí mám neuvěřitelně ochotné přátelé, Six se Samuelem se hned nabízejí, že Stině pomůžou místo mě, abych se mohla bez výčitek vyležet. Ohromná pomoc! Nicméně se děsím, takhle nemocná normálně nebývám, tentokrát se s prosbou o pomoc obracím na Chantel, onu Američanku, která tu studuje tradiční čínskou medicínu a akupunkturu. A tak se dostávám k stařičkovému budhistickému herbalistovi, který mi předepisuje bylinkový, horký, podivně zapáchající odvar, který mám pít dvakrát denně po dobu 8 dnů. Po pár dnech se ze mě začne cosi uvolňovat, jde to pomaleji, ale cítím se mnohem silnější a je mi jasné, že po téhle terapii se už nemoc nevrátí. Podle všeho západní medicína nemoc obvykle pouze uspí, což situaci řeší jen dočasně, nedokáže nemoc trvale odstranit z těla a většinou řeší pouze projevy problémů, ne problém samý. Zatímco léčba pomocí čínské tradiční medicíny trvá obvykle o něco déle, ale výsledky jsou trvalé, problém vyřeší a znemožní jeho znovuobjevení.
Jako doktor budhistického založení nebere od pacientů žádné peníze, nicméně “lektvar” se musí koupit v lékarně a ten je v porovnání se západní medicínou poměrně drahý, kupodivu. Když se pacient chce doktorovi nějak odvděčit, tak mu přinese karton cigaret!? Marně se pokoušíme tomu rozporu přijít na kloub! Doktor, budhista, herbalista a cigarety?!! Z nějakého důvodu nám tahle kombinace nejde dohromady…
Ještě prosím Chantel, jestli by mě nevzala i na akupunkturu. A tak se ocitám v nové, moderně vybavené Shaoxingské druhé nemocnici na oddělení akupunktůry. Doktor mě vyslechne, provede vyšetření celého těla, dává mi akupresurní masáž určitých bodů a pak nasadí jehly. Masáž je někdy celkem bolestivá, právě v místech, které způsobují problémy. Křičím “aůůůůůů” a už takhle řvu asi po páté a kroutím se bolestí. Nikoho to ale vlastně vůbec nezajímá. Po chvíli se ale na mě doktor obrátí a začne mě nabádat, ať mu řeknu, až to bude bolet! No teda, on mi nerozumí! To mám i křičet bolestí po čínsku!? A tak se snažím řvát teng nebo tong, ale většinou z toho vyjde “aůůůůteng”. Doktorovi se setřičkou to dojde, smějí se a napodobují moje “aůůů”, přijde jim to neobyčejně kuriózní. Akupunktura jako taková nebolí, jenom to pokaždé jehla mírně zatlačí. Asi bych měla podotknout, že oddělení akupunktury tu mají v každé nemocnici a léčba je pro cizince až směšně levná, 30 juanů za jednu terapii, která trvá asi hodinu a kterých je potřeba absolvovat přibližně 10, pokud se ovšem nejedná o něco závažnějšího. Od Dave jsem slyšela, že jedno sezení v Británii stojí kolem 50liber, což je rozdíl v skutku nemalý!



21.01.2008

v Shaoxing, boje s klimatizací

College narozdíl od školky končí už 18.1. a tak většina mezinárodních učitelů odjíždějí domů nebo na prázdniny. Zůstávám tu téměř sama. Naprostá většina studentů je taky pryč, celý kampus je liduprázdný. Dave odjíždí do Hong Kongu, zařídit si nová víza a vidět se s přáteli a rodinou.
Porouchala se mi klimatizace. Oznamuji to kanceláři, která je naštěstí ještě pár dní otevřená. Příští den mi volají, že než někoho pošlou, ať ji ještě jednou zkusit zapnout, popřípadě vytáhnout ze zásuvky a znovu zapojit, prý to někdy začne fungovat!!! Jsem vytočená, už druhým dnem mrznu v bytě, kde se teplota pohybuje stěží kolem 10stupňů a voda teče pouze vlažná. Tyhle čínské teorie na opravy elektroniky ve mně nebudí vůbec důvěru! Příští den navíc vyšlou studentku dobrovolnici, která má ověřit, jestli to náhodou zázrakem ještě nezačne fungovat. Pochopitelně nezačne. Třetí den odpoledne konečně někdo přijde a klimatizaci opraví, to už jsem ovšem vyškolená na eskymáka.



24.01.2008

v Shaoxing, závěrečná party

Školka pořádá večeři na počest ukončení termu, účastní se všichni zaměstnanci školky. Shaoxinským žlutým vínem se nešetří. V podstatě to není víno, jak jej známe my, ale jedná se o tvrdý alkohol. Jinak tu mají i běžné víno a pivo, ale také chemickou pomerančovou šťávu a mléko. Pánové se snaží přimět dámy pít co nejvíce žlutého vína a dámy se snaží odmítat a uhýbají skleničkami, a tak se nápoje všude rozlévají. Zábava se pěkně rozjíždí. Na řadu přichází karaoke, každý je povinen něco zazpívat. Prosí mě o něco z mého kraje! Všichni naléhají a stávám se tak nechtěně a zcela nevinně středem pozornosti. Jediné na co si té chvíli vzpomínám je píseň “To ta helpa”. Nesméle zanotuji a kupodivu to má celkem úspěch! Ředitelka s děkanem, který se tam najednou objevil, předvádí cosi, co se charakterem podobá čínské opeře, zpívají dialogy a tančí. Celý večer nestíhám, nejenže nerozumím, protože i ti, kdo umí něco anglicky, jsou příliš rozjaření, než aby mi byli schopni překládat, a pak se hlavně nestačím divit. Tak tohle jsou moji kolegové, učitelé ve školce!? Nebo se jen jedná o typický průběh čínské párty? Můj kolega z Montessori třídy se zpije do němoty a navíc se mnohokrát pozvrací, protože všechny výše zmíněné nápoje míchal a to někdy i v jedné skleničce! Nicméně to nevypadá, že by to někoho překvapilo či pohoršilo. Všichni se tváří, že je to naprosto normální! Po čase se dozvídám, že alkohol a cigarety jsou přímo povinnou součástí všech čínských party. Každý si s každým připíjí, „gan bei” čili na zdraví, a panák musí být ke všemu vypit do dna. A tak po přípitku na důkaz toho, že v ní nic nezbylo, převracejí skleničku dnem vzhůru.
Z toho vyplývá, že pokud člověk chce být v Číně společensky aktivní a zároveň úspěšný zvlášť v profesionálním světě businessu, musí se umět vyrovnat s velkým množstvím alkoholu a cigaret, protože odmítnout je přímo neslušné.



25.01.2008

v Shaoxing, loučení se školkou

Poslední den školky. Máme představení pro rodiče. Děti předvádí to, co se všechno za těch 5 měsíců naučily. V obouch třídách mám krátké představení, v zásadě přezpíváváme všechny anglické písničky a básničky, které se naučily. Po zbytek představení děti tančí, hrajou hry a zpívají čínské písničky a říkadla. Většinu dětí si rodiče odvedou domů a vrátí se až v příštím semestru. Moji kolegové mi oznamují, že už příští týden nemusím chodit, že už tu příští týden nebude co dělat a někteří z nich už dokonce odjíždějí domů. Tak proč mi to ale říkají až teď!? Když už mám zakoupený lístek až na přístí čtvrtek! Co tady ten týden budu sama a ještě v takové zimě dělat? Na to kdy se končí, jsem se ptala několikrát a značně dopředu, ale bylo mi řečeno, že až třicátého! Nedá se říct, že bych byla nějak nadšená, že tu budu skoro týden ztrácet čas. Tak se se všemi loučím. Večer ješte jdeme se Stinou naposled na večeři, jelikož odjíždí následující den. Tak už to zase začíná, loučení, taková odvrácená strana cestování.



29.01.2008

v Shaoxing, sněží

Sněží jako o život. Napadlo kolem 10cm, což je v těchto končinách značně neobvyklé. Nikdo si s tím neví rady, doprava je na hranici kolapsu. Naštěstí to vypadá, že se sníh neudrží delší dobu. V televizi začínají prosakovat zprávy o všech katastrofách, které letošní „stoletá” zima způsobuje a vypadá to dost hrozivě.



31.01.2008

V Hongze, vzhůru na prázdniny!

Vydávám se na prázdniny. Moje učitelská praxe v Shaoxinské školce je definitivně za mnou. Čeká mě posledních 18 dní v Číně, které se chystám strávit cestováním a návštěvou Samuelovy rodiny. Jsem na cestě vlakem z Shaoxingu do Nanjingu, kde mě má vyzvednout Samuel s jeho tatínkem. Cesta má trvat okolo sedmi hodin. Poprvé cestuji úplně sama. Naštěstí k žádným komplikacím nedochází, cestující se se mnou snaží komunikovat, zjistit odkud jsem a kam jedu a celou cestu mě krmí svojí svačinou. V Nanjing je asi 30cm sněhu a dopravní chaos, který odráží situaci v celé Číně. Cesta z Nanjingu do Hongze, která normalně trvá 2 a půl hodiny, nám trvá hodin 8! Na místo dorazíme ve 4 ráno.



05.02.2008

V Hongze, úžasná čínská pohostinost

Konečně na opravdových prázdninách po 2 a půl letech! V Číně je host a cizinec vždy na prvním místě. Marně se bráním pohostinnosti mých čínských hostitelů.
Prozatím odpočívám, vychutnávám domácí čínskou kuchyni od pravé čínské hospodyňky a maminky, prozkoumávám malé městečko Hongze a připravuji se na oslavy čínského nového roku. Městečko Hongze je známé 4.největším sladkovodním jezerem v Číně a pochoutkami z jezera vylovenými, nejrůznějšími druhy ryb, raků a sladkovodních krabů. Jezero je také známé pro přehradu z Qing dynastie, nazývanou “the Great Wall on Water”. Překvapivě tu nejsem až tak pěst na oko, jak jsem se obávala. Dalo by se říct, že nikoho až tak z míry nevyvádím. Cizince tu sice žádné nemají, ale v Číně jako takové už jich je spousta, tak proč se asi vzrušovat.
Hned druhý den se seznamuji se Samuelovými sestřenicemi a tetami. Jedna ze sestřenic umí celkem slušně anglicky a tak si povídáme a společně vyrážíme do KFC, které tady vyrostlo asi před rokem a od té doby je trvale narvané. Působí to až trochu děsivě. Zatímco starší generace je přesvědčená, že čínská kuchyně je nejlepší na světě, současní teenageři bez výčitek přecházejí na americké fastfoody. V hlavě mi vyvstává hrozivá vize velkých, otylých a bohatých Číňanů budoucnosti.
Jen pár slov k mému působení v rodině. Největší zájem asi vzbuzuji u prarodičů, kteří pod přetvářkou lhostejnosti zkoumají každý můj pohyb. Všímají si, jak držím hůlky nebo misku, co mi chutná, nechutná. Celá rodina se může potrhat, když jim předvádím, jak se stoluje ve vyšších kruzích na západě nebo tím, jak chroustám syrovou zeleninu. To už se jim doneslo, předtím, než jsem přijela, a tak mi maminka dává ke každému jídlu misku syrového salátu. Nakonec se všichni odhodlaně rozhodnou taky ochutnat a zas to přispívá ke všeobecnému veselí. Vypadá to, že nových věcí se nebojí. Se smíchem to komentují, že si to mohou dovolit, jelikož jsou stejně všichni zajíci, tj, narození v letech zajíce, což je teda pozoruhodná shoda.
Další mé osoby se týkající pozoruhodnost jsou gesta. Téměř veškeré rozhovory s rodinou jsou přes tlumočníka Samuela a já když odpovídám na nějaký jejich dotaz, obvykle doprovázím slova gesty, které jsou pro ně těžko srozumitelná, zejména pak potřásání hlavy nebo krčení rameny. A tak si ze mě dělají srandu. Prý existuje nebo existovala cela zábavná televizní show, která si brala na mušku gesta a pohyby cizinců. Prý neobyčejně zábavná.
Brzy poznávám, že čínská rodina má jako každá jiná svůj humor, veselé historky o příbuzných nebo sousedech, svoje zvyky a rituály. Všechny byty, které jsem viděla byly vždy perfektně uklizené a čisté.



06.02.2008

V Hongze, nastává rok krysy!

Nastává poslední den v roce prasete a všichni se chystají na uvítání nového roku krysy. Celá rodina se sejde na společný oběd, povídá se a hlavně se připíjí bílým rýžovým vínem a přeje se hodně štěstí a prosperity do nového roku. Na jídelníčku máme opět rýži, několik druhů masa a zeleniny. Večer se jedí čínské knedlíky plněné směsí masa a zeleniny a sleduje se něco na způsob silvestrovské show, která je v Číně podle všeho tradiční způsob trávení posledního večeru v roce od dob televize. Celé svátky jsou spojené rodinných setkání a návštěvami příbuzenstva a pojídání pamlsků od nejrůznějších slunečnicových, dýňových, melounových semínek po sladké dobroty vyrobené z rýže. Večer všichni sledujeme show a maminka s babičkou připravují další dávku knedlíků na následující den. Z letošní show je ovšem celá rodina zklamaná, prý je to rok od roku horší a letos to vůbec nestálo za nic, prý je čas začít trávit poslední večer v roce nějak jinak. Díváme se na CCTV9, kanál čínské centrální televize vysílané v angličtině nebo s titulkami, takže z toho taky něco mám. Asi tříhodinová show se skládá z vystoupení čínských zpěváků, tanečníků, akrobatů a jiných umělců a pak scénkami z běžného života. Většinou se jedná o humorné poukázání na některé současné společenské problémy, tuším zde i výchovný účel. O půlnoci propuknou ohňostroje a nejrůznější dělobuchy a petardy na přivítání nového roku. Dalo by se ovšem říct týden před a po čínském novém roce člověk žije trvale v hluku petard.



07.02.2008

V Hongze, jak na nový rok, tak po celý rok!

Vstává se brzy. Žádné vyspávání se z opice se v Číně nekoná. Ulice jsou plné lidí od ranních hodin, všichni se hned chystají na návštěvu příbuzných. Dárky jako takové si tu k novému roku nedávají, ale rodiče a prarodiče dávají svým potomkům peníze. Mají na to dokonce speciální dárkové obálky. Jedeme se podívat na onu přehradu z dynastie Qing, na které bylo údajně víc práce než na celé Čínské zdi a pak po okolí. Dostávám odborný výklad od Samuelovýho tatínka, který je hlavou departmentu pro rozvoj Hongze a okolí a tudíž má přehled o historii i plánech do budoucnosti. Vypadá to, že za 15 let to tu už nikdo nepozná, skoro to na mě dělá dojem, že všechno bude zdemolováno a znovu postaveno. Velké změny jsou patrné už teď, vedle malých omlácených domečků rostou moderní komunity, rekreační střediska a nákupní centra…Jedeme se podívat ještě po okolních vesnicích, které se taky tryskově mění, z rozprášených vesnických baráčků se lidé stěhují do nových komunit, které už mají tekoucí vodu a elektřinu. Nakonec ještě jedeme na obhlídku místních továren, které jsou všechny v jednom areálu. U vjezdu narazíme na vlajky všech zemí, které jsou buď investoři nebo se nějakým způsobem podílejí na místní produkci. S překvapením tu narazím i na českou vlajku, podle všeho tu Češi pomáhají vyrábět jakousi součástku motoru!



08.02.2008

V Hongze, rodinný oběd

Vyrážíme na vleklý oběd do restaurace. Účastní se ho příbuzenstvo z tatínkovi strany, tři rodiny, prarodiče a já. Vypadá to tak, že se objedná pokoj s velkým stolem na jídlo a menším stolem na karty. Osazenstvo se schází postupně a ti, kteří čekají, si krátí čas právě hraním karet nebo jiných společenských her. U stolu si pak všichni opět připíjí bílým vínem (spiritem) a přejí všechno nejlepší do nového roku. Jednotliví účastníci oběda ale i celé rodiny si připíjejí ještě zvlášť a tak se zas hodně pije. Jeden ze strýců je díky služebním cestám dost zcestovalý, má projetou téměř celou Evropu a Asii. V Čechách ovšem ještě nebyl a tak se vyptává, na co jen může. Ptá se mě také, kde jsem byla v Evropě a připadá mi, že mě trochu zkouší. Vypráví historku, jak se mu v Německu rozbily boty a jak nebyl schopen koupit si nové, jelikož společenské boty v jeho velikosti se v Německu nevedou a schánět je v dětském oddělení mu asi bylo trapné. Údajně Číňanky studující v Německu jsou odkázané na dětskou módu. Pořád ale lepší než cizinci v Číně, kteří buď potupně nosí oblečeni velikosti XXXL když ještě mají štěstí a něco takového seženou a nebo spolehají na pravidelné nákupní návštěvy své vlasti.



09.02.2008

V Hongze, návštěva muzea a špagetová party

Dnes je na pořadu dne další velký rodinný oběd zas v jiné restauraci. Dochází mi, že obědy budou tři, jelikož Samuelův tatínek je ze tří dětí a každý pořádá a platí jeden takový rodinný oběd. Celá rodina se opět baví mými stolovacími návyky. Po půl roce v Číně se mi stále ještě daří jíst, co se nemá nebo naopak dávat stranou, co se jí. Na stole spatřím talíř syrové zeleniny a tak si v duchu říkám „no vida”, tak přece nějakou zeleninu jedí syrovou, a radostně si nabírám. Jenže omyl, zelenina podobná trávě patří do polévky, které se ještě vaří na malém vařiči na stole, tzv. hot pot.
Po obědě se vydáváme na prohlídku místního muzea, které je věnované převážně jezeru Hongze, ale také místnímu průmyslu a na závěr je tu i výstava maleb. Dovídáme se historii kraje, tradičním způsobu života, významu jezera a přehrady pro oblast. Nazávěr mě průvodce a ředitel muzea požádá o zápis do knihy hostů a vyfotí si mě, jako návštěvníka cizince. Údajně jsem již druhý cizinec, který museum navštívil! Nakonec nás ještě pozve k sobě do kanceláře na horký čaj a slunečnicová semínka. Podle všeho taky maluje, když vidí můj živý zájem o jeho umění, věnuje mi dvě ze svých maleb. Teda být cizincem v Číně je rozhodně terno!
Večer pořádám špagetovou párty. Špagety jsem spolu ještě s ementálem a boloňskou omáčkou zakoupila ještě v Shaoxingu v Carrefouru. Už předem ovšem pochybuji o úspěchu, jelikož již trochu znám chutě Číňanů a navíc v těchto podmínkách těžko připravím něco, co by je ohromilo. Tak aspoň pro ten kulturní zážitek. Při vaření se kolem mně všichni zvědavě motají, zejména prarodiče, nicméně ochutnat nechtějí, prý aby zbylo na mladé, ale asi nemají potřebu si dokazovat, že čínské kuchyni se západní nevyrovná. Všichni taktně snědí svoji porci s tím, že je to zajimavé, ale velmi nezvyklé… Například ementál, který suploval parmesán, se jim zdál kyselý. Dokonce i druhá jogurtová omáčka, původní recept byl ze smetany, ale ta v Číně k sehnání není, jim připadá také příliš kyselá a to i přes fakt, že Číňani ze zásady cpou do všech mléčných výrobků extra cukr, jelikož jsou podle nich skutečně “kyselé”!



10.02.2008

V Hongze, výlet do Huai’an a krysí náhrdelník

V neděli nás čeká výlet do nedalekého městečka Huai’an, které je rodištěm Zhou En Laie. Navštěvujeme jeho memorial a prostory, které obýval, mají tu dokonce kopii jeho Pekinského úřadu. Od tatínka dostávám podrobný výklad všech historických souvislostí. Odpoledne jdeme na procházku města a nakupovat. Kupuji si jadeitový náhrdelník ve tvaru krysy, mimochodem svého čínského znamení. Tento tradiční čínský šperk stále nosí spousta lidí. Navíc letošní rok je rok krysy, údajně mi to má přinést spoustu štěstí, tak uvidíme.



11.02.2008

V Hongze, knedlíkový svátek

Od časného rána bouchají petardy. Co se to zas k čertu děje? Už by s tím snad mohli přestat! Dovídám se ovšem, že dnes je “Glutinous Rice Dumplings Festival”, takže se jedí rýžové knedlíčky a znovu odpalují dělobuchy.



12.02.2008

V Hongze, loučení

Tak tohle je můj poslední den v rodině, loučíme se u večeře, na oplátku zvu celou rodinu do Prahy. Loučení je vskutku srdečné. Musím říct, že čínské pohostinnosti se jen tak něco nevyrovná. Číňané ve vás dokážou vzbudit pocit naprosté vyjímečnosti.



13.02.2008

V Nanjing, krvavá historie ze země kohouta a červa

Brzo ráno vyrážíme se Samuelem do Nanjingu, které leží na Yangtzee čili Dlouhé řece, a které bývalo za Kuomingtangu hlavním městem Číny. Nanjing v podstatě znamená “jižní hlavní město”, zatímco Peking, anglicky Beijing, znamená “severní hlavní město”. V podstatě to odráží, jak moc v Číně rádi pojmenovávají zeměpisné názvy podle světových stran. Narazíte na ně úplně všude. Nanjing je také neblaze známý Nanjinským masakrem v roce 1937 spáchaným Japonci na začátku druhé Sino-japonské války, kdy údajně zemřelo 300tisíc lidi. Od té doby Číňani Japonce přímo nenávidí, podle všeho je to něco, co jim nikdy neodpustí. Zajímavé je, že opravdu mluví o nenávisti, obzvláště v této oblasti. Když jsem se na to blíže vyptávala, vyplynulo, že jsou prakticky od mala vychováváni Japonce “nemít rádi”. Ve škole jim pouští výchovné filmy právě ze Sino-japonských válek, aby viděli, co jim Japonci provedli. Dokonce masakr svojí krutostí přirovnávají k holokaustu. O Japoncích se vyjadřují jako o “xiao riben”, což se považuje za velice hanlivé a znamená “mrňaví Japonci”, což naráží na menší vzrůst Japonců, kteří by skutečně měli být průměrným vzrůstem menší než Číňani. To mi připomíná příhodu, kterou mi vyprávěla Dave, kdy hrála se studenty hru, kdy někdo popisuje věc, aniž by zmínil její jméno a ostatní hádají, o co se jedná. Údajně jeden student popsal Japonsko jako “zemi, kterou nejvíc nenávidíme” a všichni okamžitě uhodli. Namítám, že my Češi z historických důvodů zrovna nemilujem Němce a Rusi, ale takovou zášť k nim zdaleka nechováme. Protiargument zní, že to co se dělo v těchto zemích, zejména pak v Německu, je tam předmětem otevřené diskuze a že došlo k mezinárodním omluvám a jakémusi pokání a snaze zabránit opakování se historie. A to se o Japonsku říct zrovna nedá. Japonsko dokonce údajně přepisuje historii a nemálo zlehčuje historické fakta. V učebnicích dějepisu se prý píše o zmíněném masakru jako o vstupu Japonska na čínské území bez jakýkoliv dalších podrobností. Číňané tak často vnímají Japonsko jako agresivní a arogantní stát. Číňani si rádi představují, že Čína má na mapě tvar kohouta a Japonsko tvar červa, kterého ten kohout hravě sezobne.

Jedeme se podívat na Sun Yat-Sen memorial, který působí vskutku působivě, z informačních cedulí se dozvídáme, že sochu v jeho mauzoleu zhotovil jistý československý sochař. Jakýsi další návštěvník poznamenává, že Sun Yat-Senuv memorial je nesrovnatelně hezčí než Maův v Pekingu. Součástí areálu je také jeden z památníků Nanjinského masakru. Číňani kolem pochodují a zlostně odfrkují “xiao riben”.
Večer se jdeme podívat do centra a jen tak bloumáme ulicemi dalšího čínského velkoměsta.



14.02.2008

V Nanjing, nakupování a čínské domácí úkoly

Tak tohle je den nákupů. Nanjing je mimo jiné také proslulý levnou elektronikou. Na Zhujian road můžete nakoupit za babku prakticky cokoliv. Ceny jsou už tak směšně levné a stále ještě se dají usmlouvat. Nakonec odcházím s nabíječkou se 4 bateriemi a 2GB fleshkou za 180juanů dohromady! Už se chystáme podívat do historického centra, když se k nám přimotá náhodná rodinka a něčeho se dožaduje. Nakonec z maminky vypadne, že syn dostal za domací úkol vyfotit se s cizincem, a tak se celá rodina vydala na lov. No a ulovili mě! Přeci neodmítnu člověka v úzkých, a tak spolu pózujem a předstíráme, že si spolu anglicky povídáme. Mají to v Číně ale neotřelé a zábavné domácí úkoly!
Dostáváme se do starého města. Suvenýry tady mají zatím nejlevnější, co jsme kde viděli. Nemůžu se udržet a tak nakupuji spoustu nádherného hedvábí a dalších hezkých čínských blbostí. Bez smlouvání samozřejmě ani ránu. Pozoruju Samuela, který má evidentně smlouvání jako Číňan v krvi. Něco se nám líbí, tak se zeptáme na cenu a rovnou se zašklebíme a odcházíme. S každým krokem pryč od stánku se cena snižuje, někdy za námi trhovec i vyběhne s kalkulačkou, abychom si sami stanovili, kolik mu chceme dát. Pak se ještě chvíli přeme a nakonec věc koupíme. Celé to vnímám jako hru, kde má každý svoji roli a snaží se ji co nejlépe zahrát.



15.02.2008

V Nanjing, linka číslo 2 a moje organizační obavy

Odpoledne se chystám zpět do Shaoxingu. Musím ještě dobalit a pak se nechat školou odvézt na letistě do Shanghai. Dopoledne se chceme ještě podívat na hlavní památník Nanjinskému masakru. Na mapě, kterou jsme si zakoupily, hledáme nejvýhodnější trasu, jak se tam dostat. Vypadá to, že musíme přestoupit na 2.linku metra, která nás doveze přímo na místo. Nicméně na přestupní stanici marně hledáme vchod do 2.linky a tak se ptáme na cestu. K našemu velkému pobavení, linka číslo 2 ještě neexistuje! To že se již vyskytuje na mapě je zatím pouhý plán do budoucnosti. Už se raduji nad tou pozoruhodnou a neslýchanou kuriozitou, ale bohužel k mému zklamání později na mapě v rohu objevujeme malou poznámku, že linka2 metra se teprve plánuje.
Mírne mě znepokojuje, že nemám žádné zprávy od Joanny. Můj odvoz do Shanghai jsme domlouvaly asi před měsícem a ne zrovna na pevno. Před týdnem jsem ji kontaktovala na všechny její telefoní čísla a email, ale žádná odpověď. Podvědomě tuším, že jde o čínskou organizaci, nicméně co když na mě přeci jen zapomněli!? Jak bych odtáhla všechna svá zavazadla sama, ale hlavně čím? Pořád jsou více méně svátky a lístky se musí kupovat s velkým předstihem… Jak dlouho mám čekat, než se ozve a pak začít jednat sama? Zpanikařím a kontaktuji některé další mezinárodní učitele, ale ti nic netuší a taky se jí nemůžou dovolat.



16.02.2008

v Shaoxing, nahánění žluté krávy a opět loučení

Zpět v Shaoxing. K mé úlevě Joanna volá na pevnou linku do našeho bytu, aby dojednala můj odvoz, takže opět ke slovu přišla “short notice”.
Mým dnešním úkolem je vybrat zbylé peníze, proměnit je na dolary a zrušit účet. Na pomoc si beru Chantel, která už umí celkem obstojně čínsky a prostě ví co a jak. Navíc má tady už spoustu kontaktů. Vybrat peníze a zrušit účet není problém, nicméně s proměnou peněz je to horší. Všechno se komplikuje. Banky o víkendu neproměňují a potom já jako cizinec smím pouze proměňovat cizí měnu na juány, ale ne zpátky! Takže zbývají pouze dvě možnosti. Buď peníze proměnit až na letišti ve směnárně za vysoké poplatky nebo kontaktovat tzv.”žlutou krávu”!
Žlutá kráva je překlad z čínštiny a poukazuje to na někoho, kdo dělá nelegální machinace s penězi. Když to slyším, mám z toho takový zvláštní pocit. Bůhví do čeho se to nenamáčím! Nicméně skutečnost zdaleka není až tak horká. Chantelina čínská kamarádka nás vede do centrály Bank of China v Shaoxingu a ve dveřích se suverénně ptá ozbrojených strážců na žluté krávy!!!? Strážce odpovídá, že “žluté krávy” jsou stále ještě na prázdninách! A tak se telefonem přes nějaké známé pokoušíme získat kontakt na nějakou ze žlutých krav, které mají dokonce i své oficiální vizitky!
Máme ale štěstí, po chvíli se ve dveřích objeví žlutá kráva, teda postarší chlapík s brašnou, a tak můžeme uvnitř banky na čekacích lavičkách provést transakci!!! Chlapík vytáhne kalkulačku a napočítá, kolik mi může dát. Kupodivu kurz je snad ještě nižší než kurz v bance. Chantelina kamarádka sumu zkontroluje, peníze přepočítá a odnese je k okénku banky ověřit, jestli se jedná o pravé!!! Dolary pravé jsou, ale co je tohle sakra za komedii!? Ujišťuji se, zda-li se skutečně jedná o nelegální činnost a je mi řečeno, že ano, ale že je více méně tolerovaná! No, co k tomu dodat..
Večer obcházím byty v našem baráku a loučím se s mezinárodními učiteli, kteři už se vrátili z prázdnin. Je to docela nostalgie, ale život musí jít dál.



17.02.2008

V Shanghai, odvoz na letiště

Řidič školy mě odváží na letiště, kde mám zabookovaný hotel, ze kterého se pak ráno pohodlně dopravím na letiště.



18.02.2008

Zvonec a mému čínskému dobrodružství je konec!

V poledne nasedám do letadla ruské společnosti Aeroflot a definitivně opouštím Čínu.
Na palubě na mě personál a dokonce i spolucestující Číňani automaticky mluví rusky, což mě celkem irituje. Cestu si opět krátím rozhovorem se svým sousedem Číňanem a v obdobích ticha medituji nad tím, co právě skončilo.
Po půl roce s těžkým srdcem opouštím “říši středu”. Odvážím si cennou zkušenost, TEFL certifikát, nové poznatky, základy čínštiny, kontakty, rozšířený obzor a spoustu vzpomínek na věci hezké i obtížné. Za sebou zanechávám své nové přátelé a kus srdce. Mé očekávání byla splněna. Setkala jsem se spoustou nečekaného a to jak ze strany Číny, Číňanů, života v Číně, cizinců v Číně, učení, tak i sebe samé.
Ale kdo ví, třeba nedávám této zemi sbohem nadobro. Když zavřu oči a snažím se kapitolu svého pobytu v Číně sama pro sebe uzavřít, mám stějně pocit, že se mých osudem dál vznáší spousta tajemných čínských znaků, které jako by si koledovaly o rozluštění a napovídaly, že ještě není všemu konec.
Kdo přece může za půl roku pochopit takový fenomén, jakým je Čína, se všemi pozoruhodnostmi a rozpory!?